Den Mikulášů

Když už jsme měli toho Mikuláše, vzpomněla jsem si na to, jak byl náš syn ještě malý. Lukášek měl pět let. Delší dobu jsme hledali větší byt, který bychom vyměnili za náš malý. Když už jsme ho konečně našli a my měli vyřízené veškeré převody, platby atd., začala se příprava na stěhování. Stěhovali jsme se právě na začátku prosince, v čase, kdy chodí povedená trojka Mikuláš, čert a anděl. Tak letos nebude mít Lukášek mikuláše, táhlo mi hlavou a byla jsem z toho malinko smutná. Bydlení je ale důležitější. Mikulášů si syn ještě užije spousty.

To největší stěhování připadlo právě na den, kdy táhnou nadpozemské bytosti zemí a nosí dětem nadílku. My tahali od samého rána skříně, skříňky, stoly, židle a další vybavení domácnosti. Syn, protože ho neměl kdo hlídat, přihlížel a malinko se pletl. Těšil se na tento den a netušil, že ho prožije takto.

Já ovšem při převodu bytu potkala známého, který s kamarády občas supluje nadpozemskou trojku. Chvilku jsme si povídali a on se mimo jiné ptal i na malého. „Kolik už má vlastně roků?“ zeptal se. A tak jsem odpověděla. Také jsem se zmínila, že letos se budeme muset obejít bez Mikuláše. „Proč? Dítě by mělo každý rok dostat nadílku od Mikuláše. Je to krásná tradice,“ poučil mě kamarád. „To já vím. Co mám ale dělat, když se budeme stěhovat? Večer budeme v novém bytě vybalovat, rovnat, tahat nábytek. Co by tam dělal Mikuláš?“

Kamarád chvilku přemýšlel, a pak změnil téma. Na závěr se ještě zeptal, kde že to vlastně budeme bydlet, a tak jsem mu dala adresu. „Kdybyste potřebovali, přišel bych vám pomoct, bydlím kousek,“ nabídl se. Přikývla jsem. Věděla jsem ale, že to zvládneme i sami.

Přišlo velké stěhování. Konečně jsme vše z malého bytu převezli do většího nového bytu a my jsme mohli začít vybalovat to nejdůležitější. Nebyl čas udělat vše v jeden den, musela jsem ale nějak připravit večeři, do něčeho povléct deky a polštáře a do něčeho jsem musela obléct rodinu na spaní. Byl už večer a jediné, co bylo na svém místě, byla televize. Ta visela na držáku v místě, které jsme si předem určili, a náš malý chlapec seděl na papírové krabici, uvnitř které bylo uloženo nádobí a další drobnosti do kuchyně, a sledoval pohádku. Postele byly postaveny tam, kde bylo místo, a že ho opravdu moc nebylo. Všude kolem byly koše, krabice a tašky s oblečením a vybavením domácnosti.

Najednou někdo zazvonil. Manžel šel otevřít. Jakmile otevřel, už se bytem rozeznělo řinčení řetězů a strašlivé: „Blééé, blééé, blééé,“ které vydával ušmudlaný chlapík s obřími červenými rohy a huňatým ohonem. Za ním důstojně kráčel Mikuláš a úplně vzadu šel i andílek. Syn odříkal básničku, protože jich měl dost v zásobě ze školky, a dostal obří barevnou tašku s překvapením.

Když trojka odešla, vysvětlil mi manžel: „Víš, já cestou do obchodu potkal ty tři a tak mi přišlo líto, že by náš syn měl být letos bez mikuláše, že jsem mu je objednal.“ Syn byl spokojený. Radoval se z překvapení a vesele nám ukazoval, co v tašce našel. Během chvilky jsme zaslechli opět zvonek u dveří našeho bytu. Tentokrát jsem šla otevřít já. „Třeba to bude babička. Říkala, že se u nás k večeru zastaví,“ oznamovala jsem cestou ke dveřím.

Babička to ale nebyla. Jakmile jsem otevřela, vletěl do bytu další Mikuláš a rovnou dva čertíci. Anděla s sebou neměli. Syn zpíval, recitoval a posunky doprovázel dětské říkanky. Vysloužil si obří punčochu plnou sladkostí.

Když jsem tu trojici nadpřirozených bytostí doprovázela ke dveřím, špitla jsem Mikulášovi do ucha: „To jsi ty, Marceli?“ Marcel byl onen kamarád, kterého jsem potkala na bytovém družstvu. Mikuláš zamítavě zakroutil hlavou. Pro úplnost doplnil: „Já jsem přece Mikuláš!“ a odcházel. Mohl to být Marcel, a nemusel. Tento měl ale hlubší hlas a byl mnohem vyšší než můj kamarád. Kdo to tedy byl?

Do hodiny zazvonil opět někdo u dveří. „To bude babička! Babička přišla!“ zvolal syn a utíkal ke dveřím. Byl vmžiku zpět. Za ním vkráčel do místnosti ten den už třetí Mikuláš a s ním čert s čerticí a andělem. Vyjevený syn ten den už potřetí recitoval a zpíval, měl už v tom praxi a vůbec se nestyděl. Nebál se ani, když ho čert chtěl strčit do děravého pytle, a tak si vysloužil už třetí nadílku. Teprve nyní jsem se vzpamatovala, vytáhla lahev domácí slivovice z jedné z beden a nadpřirozeným bytostem jsem nalila do papírových kalíšků. Ty jsme pro jistotu zakoupili, než najdeme všechno nádobí a uložíme ho do skříněk v kuchyni. Mikuláš, čert, čertice a dokonce ani anděl se nenechali dlouho pobízet. Po jedné půlce přijali i druhou, aby nekulhali, rozloučili se a odcházeli. Při loučení jsem si všimla, že toto je teprve Marcel a jeho kamarádi. Nenechali nás na holičkách a přišli za naším synem, je přece Mikuláše. „Ještě nás čeká spousta hodných i zlobivých dětí,“ řekli na rozloučenou a byli pryč.

Neuběhlo ani deset minut, právě jsem ohřála párky na večeři, které se podávaly provizorně na papírových táccích, a u dveří opět někdo zazvonil. „Já už tam nejdu. Určitě to bude další Mikuláš,“ řekla jsem rezignovaně. S Mikuláši se snad roztrhl pytel. A tak šel manžel. „Jé, babička!“ přiběhl syn vesele. Až při konzumaci párků jsme se dozvěděli, že druhého Mikuláše objednala pro změnu babička. Přece nenechá svého vnoučka bez nadílky? A tak náš syn měl ten rok tolik Mikulášů, že mu je záviděli i kamarádi.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete