Cukroví

Každé Vánoce peču cukroví. Vůně vanilky a dalších surovin neodmyslitelně patří k nejkrásnějším svátkům v roce, a u nás to není jinak. Cukroví léta ukládám na balkon, aby bylo dokonale uležené, krásně zvláčnělo a bylo perlou na vánočním stole.

Jeden rok jsem cukroví sice pekla, ale nejedla. A nejedl ho ani nikdo z naší rodiny. Bohužel, na cukroví si pochutnal zloděj. Večer cukroví na balkoně bylo, a ráno už ne. Bylo to smutné zjištění. Doma zůstaly jen nepečené kuličky, a tak Vánoce byly chudší, než obvykle. Jen mi nešlo do hlavy, jak se cukroví mohlo ztratit z balkonu v šestém patře. Kdybychom bydleli v přízemí, nedivila bych se.

Další rok se situace opakovala. Zmizely plné krabice pracně napečeného cukroví a zloděj přibral i nápoje, které se na balkoně chladily.

Náš balkon sousedí s balkonem sousedů. Oba balkony dělí jen malá přepážka. Když se z bytu vedle nás odstěhovala stařičká sousedka ke své dceři, nastěhoval se vedle mladý pár. Moc jsem je neznala, a, po pravdě, byla jsem i ráda. Noví sousedé se často hádali a vraceli se domů podnapilí v nočních hodinách. Vypadalo to, že ani jeden z nich nepracuje, protože nikdo v domě nevypozoroval, že by byli pravidelně mimo dům. O jejich vzezření raději pomlčím. A právě cukroví se mi začalo ztrácet až po nastěhování nových nájemníků. Měla jsem podezření, nemohla jsem ale nic dokázat. A tak jsem třetí Vánoce po první ztrátě cukroví pekla hned dvakrát. To jedno cukroví jsem upekla jako vždy, z pravého másla podle tradičních rodinných receptů.

Do druhého jsem dala levné ingredience. Margarín, málo cukru, žádné přílišné zdobení a přidala jsem do kousků také prošlé potraviny. Vše bylo nastavované vodou, aby toho bylo co nejvíce za malé peníze. Nezapomněla jsem přidat velkou dávku projímadla. Koupila jsem si ho s předstihem. Krabici s cukrovím s projímadlem jsem uložila na balkon a krabice s dobrým cukrovím z másla jsem pro ten rok schovala doma. I tentokrát se mi cukroví ztratilo. Zaznamenala jsem ale, že sousedé se plouží po chodbě celí zelení a na svátky si dokonce volali záchranku. Bylo jim tak špatně, že se báli otravy.

Samozřejmě, že se nemohli přiznat k tomu, odkud pramení jejich zdravotní problémy. Přesto mě napadlo vystřelit si jeden rok ze sousedů a pár kousků cukroví jim sama nabídnout.

„To jste hodná, ale my cukroví nejíme,“ řekla mladá sousedka a podezíravě se dívala na tácek s cukrovím, které odmítla. Jen já znala pravdu.

Od té doby se mi cukroví z balkonu neztrácí. Přesto jsem letos uvítala, když se na našem domě dělaly stavební úpravy a balkony se stavebně od sebe oddělovaly. Nyní si mohu na balkon uložit cokoli beze strachu.

Tak šťastné a veselé!

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete