Byt to byl rozlehlý, tak jsme nevěděli, co roupama dělat a rozhodli jsme se v čase vánočním obnovit tradice. Copak s rozkrajováním jablek a hledáním hvězdiček, pokud se neříznete, je to v pohodě. Pouštění svíčiček na skořápkách v lavóru, jakbysmet. Rybí šupina pod talíř - bezproblémová záležitost. Na třesení bezem má čtyřletá sestřička ani nevzdechla, zakopávat kostičky se nikomu chodit ze třetího patra nechtělo - co tedy zbývá?

Odměna byla pochopitelně v „naturáliích“, což v těchto letech bylo takříkajíc k nezaplacení. Leč, dosti o tom. Vraťme se k tomu vánočnímu lití cínu, byl pro klempíře nezbytný. Táta měl vždy po ruce několik prutů, pokud si vzpomínám, odléval je ze zlomků do nakloněné krátké kolejničky. Na tavení pak měl bytelný šufan s dlouhým držadlem. Tavení prováděl v železných kamínkách, zvaných nevím proč - VINCEK. Roura z vincka ústila do kachlových kamen a toto složité topení úspěšně a levně vyhřívalo celý byt. No, celý byt... Kuchyň ano, do vedlejší ložnice se napouštělo teplo až večer a navíc se do nohou postele dávala buď rozehřátá, zabalená „skřidla“ - poklice, nebo cihla, ta držela teplo dlouho do noci. Nachystali jsme lavór s vodou, ten, co pomocí svíček ve skořápkách ukázal, že tu všichni za rok ještě budeme pohromadě, nalámali jsme do šufanu něco cínu, vsunuli do vincka - zatím vše dělal tatínek.
Po roztavení kovu jsem se suverénností desetiletého všeuměla a všeználka s hlasitým „já sám, já sám“ převzal držadlo šufanu, abych vzápětí zavadil koncem držadla o sporák a obsah, místo do lavóru s vodou, si vylil na nárt pravé nohy...
A víte, že to v prvé chvíli ani nebolelo. Pak jo, ale to už jsem měl tu nohu na místě, kde se měl chladit jen samotný kov. Co znamenal vytvořený slitek, nikdo nezkoumal. Každopádně to bylo, jemně řečeno, značně nepříjemné, přesto spálenina byla vykurýrovaná domácími prostředky tak, že jsem mohl vyrazit i na tříkrálové putování.
Bylo to také tím, že šlo o „čistý“ kov, po tom se to prý hojí líp. Potvrdil jsem si to o pět let později, kdy jsem si jako tavičský učeň ve Vítkovicích popálil nohu taveninou oceli se struskou, spálenina se hojila, za pomoci lékařské vědy, více než šest týdnů. Ale to je již daleko od Vánoc, kdy jsme se vrátili k tradicím a lidovým zvykům. A to jsme ještě neměli předvánoční adventní věnec, od kterého taky někdy bohužel vyhoří byt.
Tak jak napsáno v úvodu - bacha i před Vánocemi, jinak ať se Vám vydaří a jsou „Šťastné a veselé...“
Jardamalej - čtenář
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz