Až zase přijde Mikuláš

Na své praxi v dětském domově, bylo to ještě na studiích, jsem se setkala s neobvyklým případem agrese u dítěte. Chlapeček, bylo mu asi sedm let, po celý rok ničím nevybočoval od normálu. Učil se průměrně, nijak zvlášť nezlobil a stejně jako ostatním dětem mu chyběla rodina, která by ho měla ráda. Byl to malý kluk, kterého museli odebrat z rodiny, kde táta pil a téměř nebyl doma a máma byla závislá na drogách. Do domova se dostal, když měl asi tři a půl roku, a už zde zůstal. Pro rodiče byly důležitější návykové látky, než vlastní dítě.

Chlapec, říkejme mu třeba Tomáš, jak už jsem se zmínila, nijak nevybočoval od ostatních dětí. Rád si hrál, pomáhal „tetám“ v domově a měl tam i své kamarády. Jen konec roku ho měnil v nezvladatelného a zlého kluka. Jakmile nastal prosinec a ostatní děti se začaly těšit na Mikuláše s jeho družinou, Tomáš zlobil, odmítal jíst, bil ostatní děti, kousal je a napadal i vychovatelky. Nikdo nechápal, co se s malým Tomášem děje. Rady si nevěděl ani psychiatr. Jakmile dozněly poslední rány silvestrovského ohňostroje, malý raubíř se opět zklidnil.

Do dětského domova jsem přišla na praxi v létě a Tomáška jsem si oblíbila. Pak jsem opět musela do školy a na praxi jsem se vrátila až v prosinci. Tomáše jsem nemohla poznat. V tomto období nad ním lámaly hůl i zkušené vychovatelky. Rozhodla jsem se přijít celé věci na kloub. Přece kluk, který je po celý rok hodný a bezproblémový, nemůže najednou jen tak napadat druhé? Bez důvodu, bez varování. Jednoho dne jsem si vzala Tomáše stranou. Dlouho jsem si s ním povídala. Lépe řečeno, já mluvila a on kopal kolem sebe, lámal pastelky, vyplazoval jazyk a zlobil.

 „Ty opravdu čekáš, až si tě odnese čert do pekla?“ zeptala jsem se nakonec v předvečer Mikuláše. Jeho reakce byla nečekaná. Vyskočil a kousl mě do ruky. Z ranky po zubech začala vytékat krev. Svůj hněv jsem nakonec ovládla a vyprávěla jsem mu o tom, jak ostatní děti čekají na Mikuláše, co jim nadělí, a jak se snaží být hodné. „Ty opravdu nechceš žádný dárek?“                                    

„Mně je to jedno. Mikuláš je výmysl a podvod!“ řekl ten malý špunt a poprvé se rozplakal. Byli jsme sami v mé kanceláři, nikdo nás neviděl, a já se neubránila a nakonec jsem toho malého kluka objala. Věděla jsem, že to nemám dělat. Sama ředitelka domova nám zakázala, abychom se na nějaké dítě vázali víc, než je nutné. Dětem to nijak nepomůže a naopak je to může zranit. Já ale tomu chlapci chtěla nějak pomoct. Věděla jsem, že jeho zloba není sama sebou. Bylo tu něco, co musel ten malý človíček překlenout. Něco se muselo na konci roku stát.

Jak jsem později zjistila, Tomáše odebrali z rodiny právě na Vánoce. Na Vánoce, kdy se ostatní děti těší na dárky a je jim nejlépe, Tomášek přišel o vše, co měl. A jak mi ten den Tomáš řekl, byl právě předvečer Mikuláše, když mu jeho máma slíbila, že už nikdy nebude brát drogy a tatínek pít. Slíbila mu nádhernou oslavu, Mikuláše, čerta, anděla a vše, co k prosinci patří. Jenže místo oslavy přišel opilý táta domů, zmlátil mámu a ta ze zoufalství opět šáhla po drogách. Mámu museli právě na Mikuláše odvézt do nemocnice a táta Tomáška zmlátil tak, že před ním utekl do sklepa. Vrátil se až druhý den, zmrzlý, hladový malý kluk jen v punčocháčích. A zatímco ostatní děti vískaly nad dárky, které jim přinesl Mikuláš, Tomášek plakal v temném sklepě. Od té doby začal nenávidět Mikuláše, čerty, anděly a dokonce i Ježíška. Prosinec byl pro toho malého kluka vzpomínkou na to, jak byl naposledy doma, na zdrogovanou mámu, opilého agresivního tátu a noc ve studeném sklepě. Tomáš se tohoto období bál, a tak se začal bránit. Kousal, kopal, ubližoval ostatním. Nevěděl, jak se má se vzpomínkami poprat, a tak se jim bránil po svém.

I přesto, že jsem v domově, kde jsem Tomáše poznala, byla jen na praxi, nějak mi nešel z hlavy. A tak jsem se po čase vypravila do domova znova. Chtěla jsem jen vědět, co bylo s Tomášem dál.

Nakonec si ho adoptovali manželé, kteří nemohli mít vlastní děti. Dlouho jim trvalo, než dokázali překlenout poslední měsíc v roce. Vzali to ale po svém. Nenutili tomu klukovi, s kterým si osud už dost ošklivě pohrál, obvyklé tradice. Pochopili, že prosinec bude v Tomášovi zakořeněn jako měsíc, který mu víc bral, než dával. A tak každým rokem, když se ostatní děti těšily na Mikuláše a Ježíška, jezdila rodina do daleké ciziny k moři. Tak Tomáš postupně zapomněl na období, které mu tolik vzalo, a začal se na prosinec těšit. Našel konečně mámu a tátu, pro které byl důležitý. Postupně na příkoří, které mu nadělili jeho vlastní rodiče, úplně zapomněl. Stal se z něj obyčejný kluk a prosinec později zvládal jako obyčejné děti.

Jsem za Tomáše, dnes je to dospělý muž, ráda. Láska jeho nové rodiny přece jenom vyléčila nemocnou a zraněnou dětskou dušičku.  

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10