Advent v Německu - Moritzburg

Během roku jsme si s přítelem zavzpomínali na předvánoční Vídeň (článek ZDE) a říkali jsme si, že bychom mohli ke konci roku jet někam jinam. Ne, že by se mi Vídeň nelíbila, ale je spoustu jiných míst, které jsme nenavštívili. K mé radosti ke konci září přítel přinesl z práce nabídku, ve které byl adventní zájezd do Drážďan. Samozřejmě jsem hned souhlasila a během pár dní zájezd zarezervoval. Datum vycházel na 28.11., což znamenalo první adventní víkend.

Pár dní před odjezdem přišly pokyny na cestu s odjezdem z Jihlavy. Kromě času odjezdu byla vypsaná i místa, která průvodkyně naplánovala navštívit. Kdo by nechtěl chodit ve skupině, měl možnost individuálního plánu s možností navštívit muzea.

Eura jsme měnili v posledním týdnu. Myslela jsem si, že nám nějaké zbyly z dovolené u moře, ale žádné jsem nenašla kromě pár centů. Jelikož týden před odjezdem jsem dobrala antibiotika na zánět hrtanu a zánět průdušek a krk mě poté pobolíval stále, léčila jsem se pastilkami a doufala, že se mi nemoc nevrátí, proto jsem si pastilky vzala s sebou. Vzhledem k pracovní vytíženosti jsem na svačinu připravila rohlíky namazané sýrem a se salámem a koblihy. Nezapomněla jsem ani na termosky s horkým čajem. Kontrolovala jsem i počasí. Neměla být moc velká zima, ale teple obléct jsme se museli na celodenní chození po městě. Největší potíž působily dešťové kapky nebo smíšené srážky. Chtěla jsem vzít každému do batůžku malý skládací deštník nebo velký odolný, nakonec jsem byla ráda za jeden skládací a to jen díky tomu, že byl na stole, jinak bychom nemohli ani pořizovat snímky.

Advent v Německu Z Jihlavy jsme odjížděli před šestou hodinou ranní. V autobuse byl zavedený zasedací pořádek, takže pouze delegátka věděla dopředu, kdo bude mít jaké místo. My měli sedala třetí odzadu. Obdrželi jsme doklad o zaplacení pojištění, které bylo vyřízené dopředu. I když ve zprávě bylo napsáno, že nic platit nebudeme, kromě zájemců o muzea, platili jsme za dospělou osobu do zámku 6 euro. Normální cena do zámku by vyšla 7 euro, děti za polovinu, ale skupiny mají vše levněji. Za Prahou se konala zdravotní přestávka a následně jsme mířili do Německa přes Ústí nad Labem. Po celou dobu krásně svítilo sluníčko a nic nenaznačovalo tomu, že se obloha zhorší.

První zastávku jsme měli asi 20 km za hranicemi a 14 km od Drážďan u zámku Moritzburg. Zámek stojí od roku 1542 a dostal jméno po svém zakladateli vévodovi Mořici Saského. V roce 1661 byla přistavěna zámecká kaple. Delegátka nám hodně vyprávěla o Augustu Silném. Ten se roku 1723 pustil do přestavby a z renesančního se stal barokní lovecký zámeček a letohrádek. Zde už nám sluníčko nesvítilo, ale nepršelo.

Hromadně jsme se vydali ke krásnému zámku s výstavou natáčení nejznámější pohádky u nás i v Německu a to „Tři oříšky pro Popelku“. Výstava zde byla poprvé v roce 2009 a před dvěmi lety k výročí pohádky a pro velký úspěch se opakovala. Vloni se dokonce čekaly fronty na lístky až 4 hodiny. Před vchodem do zámku u vánočního stromu stojí krásný střevíček obřích rozměrů. Na výstavu přijelo spoustu lidí a tak jsme museli asi 30 minut počkat. Během té doby jsem si přikoupila za 1 euro fotografování bez jakéhokoliv čekání. Měli jsme tak čas na obchůzku kolem zámku. Zastavili jsme se u schodů, kde Popelka zapomněla svůj střevíček. Na témže místě je dodnes jako památka opravdu zlatý střevíček a každý si ho může vyzkoušet. Mně byl dlouhý a úzký. Nahlédla jsem i do zahrad, ale nevěděla jsem, jestli bych stihla celou obchůzku a tak jsem se vrátila zpět k zámku. Delegátka nám totiž řekla, že na WC, které je tu bezplatné, se dostaneme buď vnitřkem, když obejdeme restauraci, ale to jsme i s dalšími nevěděli kudy kam, anebo to vezmeme z druhé strany zámku. Ale přesně na druhé straně zámku se žádné dveře otevřít nedaly a tak jsem nevěděla, kolik nám zbyde času. Navíc jsme se dostali k místu, kde jsme mohli nahlédnout oknem do tanečního sálu jako v pohádce. Okno je zabarveno bílou barvou a je zde opravdu jen kolečko na nakouknutí. Tento sál zde ovšem nenajdete. Ten byl postaven v ateliérech, protože sál na zámku je příliš tmavý. Když jsme se dostali zpátky ke vchodu, nestačili jsme se divit. Nebyli jsme pryč ani 30 minut a už tu byla fronta na lístky tak moc dlouhá, že pokud bych si měla zakoupit fotovstupenku těsně před výstavou, tak bych měla smůlu. A pokud se sem vypravíte a bude tu opět taková fronta, požádejte delegátku, ona určitě zařídí vše včas. Nakonec jsme WC našli snadno, sice podle šipek, ale připadalo mi, jako bychom dělali kolečko.

Konečně jsme se mohli vydat na výstavu. Hned jako první a snad nejzábavnější na nás čekala možnost si zkoušet šaty. U nás se také konaly výstavy pohádkových šatů, ale bez možnosti si je zkusit a zde tu možnost stále máte. K vidění je 41 kostýmů. Já jsem si jako první náhodou oblékla právě ty růžové plesové šaty. Přítel si pro změnu vyzkoušel prince. Chtěl ještě jeden oblek, ale přes silný svetr se do něj neoblékl. Když se uvolnily další šaty, neodolala jsem a musela jsem je vyzkoušet. Najednou jsem si všimla, že naše výprava postoupila dále a tak jsem si poslední červené nevyzkoušela. Později se ukázalo, že bych to bývala stihla. Jenže to je právě to, že když nevíte, co vás čeká v průběhu výstavy, tak se nechcete příliš dlouho zdržovat, aby ostatní nemuseli čekat.

Vystoupali jsme po schodech do patra. Museli jsme se zde zařadit do fronty a postupovat pomalu. Pod námi v sále byl veliký prostřený stůl a na zdech sbírky trofejí. Na zámku je sbírka trofejí největší v Evropě. Vzápětí jsme vstoupili do místnosti, kde jsme si mohli číst pohádky a právě zde byla velká část naší výpravy s delegátkou. Přemýšlela jsem, jestli se mám vrátit, tady trávil každý spoustu času a já bych vše bývala stihla. Na druhou stranu jsem stále nevěděla, co nás čeká.

Popošli jsme dále a za závěsem na zdech byly v českém i německém jazyce informace o hercích. Nejznámější jsme si přečetli a něco jsem vyfotografovala s tím, že si to přečtu později. Ovšem po týdnu stále na to nemám čas. Jiní si také pořizovali dokumentaci s tím, že si vše přečtou v autobuse. Tady se zároveň promítal dokument o natáčení a zrovna jsem viděla pár scének z pohádky a poté mluvil sám herec krále, který samozřejmě hodně zestárl. Dále následovaly nejvzácnější kostýmy ve vitrínách, miniatura vodního hradu Švihov, který byl domovem Popelky. Na maketě jsou vysunovací součásti, které na hradě ve skutečnosti nejsou. Uprostřed nádvoří se rozprostírají postavičky štábu. Tento hrad jsme v minulosti navštívili a špatně se mi bez této makety odhadovalo, kde přístavby jsou. Procházeli jsme také lesem, kde jsme si mimo jiné mohli zatočit kolem, ze kterého vypadl oříšek. Ten ke konci výstavy můžete použít na své přání. Setkáte se tu i s holuby i známou sovou. Součástí výstavy jsou i voskové figuríny v životní velikosti. Vrcholem výstavy jsou krásné svatební šaty a střevíček. Škoda, že tu nebyla korunka, která by si tu své místečko zajisté také našla.

Po ukončení výstavy na nás čekala místnost s občerstvením a prodejem drobností. Pekaři tu pečou chléb před zraky turistů. Ke koupi tu najdete i dětské šaty, u kterých byla korunka.

A proč v prosinci přijet právě s dětmi? Od začátku prosince mohou sledovat podle oken na fasádě zámku, jak moc se blíží vánoční nadílka v podobě obřího adventního kalendáře. Výstava trvá do 28. února, ten, kdo přijede si ji prohlédnout ještě do Vánoc, spojí si výstavu i s trhy jak my.

Piskotik - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete