Opět další Vánoce

Přiznám se, že Vánoce mám ráda, ale ten humbuk před nimi bych docela ráda zrušila.

Nevím, za čím se všichni honí, proč musí být doma všechno jeden lesk a blesk, mnozí mají nehorázně kýčovitou výzdobu, hospodyňky se po nocích štvou, aby se mohly chlubit, kolik druhů přes dvacet napekly... Stejně to nakonec nikdo nejí, na vesnicích se tak mají dobře alespoň slepice. K čemu je třeba hory jídla, které skončí podobně jako to cukroví? Nač kupovat ty nejdražší dárky? Vždyť to nic nevypovídá o lásce...

Jistě, taky týden před svátky uklidím, ale stejně jako po celý rok, dárky zásadně kupuji tak dva dny před Štědrým dnem, kdy vyberu pro každého maličkost, často zbytečnost, protože tu by si sám nikdo nekoupil.

Dokud bývaly děti, tak to přece jen bylo radostnější. Těšila jsem se na rozzářená očička a pak tu pohodu a vůni jehličí i toho cukroví, ovšem žádných horentních druhů u nás nikdy nebylo, prostě klasika: vanilkové rohlíčky, linecké, pracky, perníčky a šohajky.

Když už jsme doma sami dospělí, protože děti přijíždějí s vnoučaty a sestra s rodinou až na 1. svátek vánoční, je to u nás celkem jednoduché: stromeček nazdobím již den předem, těch pár dárků si nechám zabalit už v obchodě a ceduličky dávám raději hned, aby se mi to nepopletlo.

Štědrý den už je pak takový komorní, ráno si dáme kávu s vánočkou, pustím nějaké CD s koledami, protože pohádky již známe zpaměti, jestli se podíváme za celý den na dvě, tak je to moc.

Pokud nepadají doslova čagany, zajdeme na hřbitov udělat tam malý stromeček, zapálit svíčku a popovídat si se svými blízkými zemřelými.

Po návratu se chystá pouze slavnostní večeře. Kapra u nás nikdo nejí, připravujeme smažené rybí filé, tradiční rodinný bramborový salát a houbovou kyselici.

Dárečky jsou pod stromečkem uložené již od večera, takže prostřu jako každý rok slavnostní stůl - bílý ubrus, který používám pouze o Vánocích. Rybí šupiny nemáme, tak jsem dříve dávala pod každý talíř desetník, dnes korunovou minci, ne aby se nás držely peníze, ale z tradice. Doprostřed stolu dám vázu se jmelím, připravím skleničky na slavnostní přípitek, přidám tácek cukroví a mísu s ovocem.

Večeře může začít, nejstarší člen poděkuje Bohu za dary, které nám nadělit ráčil, pomodlíme se „Otče náš“ a dodržujeme zvyk, že po dobu večeře nikdo nevstává od slavnostního stolu.

Večer končívá rozpačitě. Nikdo nemá chuť na kávu, sladký pohár si nikdo taky nedá, cukroví a ovoce zůstává nedotčeno. Nikdo se nezvedá, aby rozbaloval dárky, tak je nakonec rozdám sama a nějak bez zájmu si rozbalím ty své. Rodiče přímo nutím, aby se alespoň podívali, co jim to Ježíšek vlastně naložil. Kolem deváté odejdou spát, já si sednu ke stromečku, vezmu si skleničku sektu, přinesu si na talířku kousek studené ryby a pustím si úplně netradičně operu od Verdiho „Nabuco“ a tiše poslouchám. Kolem půlnoci si jdu lehnout a otevřu knížku, každoročně nějakou dostávám, a dlouho čtu, protože spánek nepřichází.

Skutečné Vánoce a hotový mumraj u nás začíná až následující dopoledne, kdy přijíždí nejbližší rodina na oběd. Teprve tehdy vidím ta rozsvícená očka dětiček a pravou radost z dárečků.

U stolu, kdy se stejně dojídá to, co se večer nesnědlo a u kafíčka se konečně rozproudí hovor, všichni mluví páté přes deváté a do toho pobíhají dětičky. Je nám dobře, že jsme se všichni sešli a máme z toho radost.

Navečer, kdy všichni odjedou, vrhnu se na tu kupu špinavého nádobí, tatínek si lehne, zcela z toho hluku vyčerpán, a babička si vezme modlitební knížku a jde ke stromečku zpívat koledy.

Nálada je hned sváteční. Večer si naši pustí nějaký přihlouplý film a já s nimi sedím, čtu si, občas něco okomentuji.

Před spaním si řekneme, jak se celý rok těšíme na Vánoce a už je zase po nich.

Do kostela nechodíme, dokud byla babička zdravá, chodívala ráno, ale půlnoční nikdy, vadívalo jí to množství lidí.

Opět prožiji tradiční klidné Vánoce a budu se těšit na vnoučátka, bez nich by to bylo hodně smutné.

Vzpomínám na spoustu osamělých lidí, kteří asi Vánoce nemají rádi, určitě právě v tomto období na ně doléhá osamělost. Pokud máme takové známé a jsou daleko, alespoň zvedněme telefon a popřejme jim krásné svátky, jistě je potěší, že si na ně někdo vzpomněl.

Dříve bývalo tradicí pozvat ke stolu osamělého člověka, dnes již se to jaksi nenosí, škoda.

Zdenka58 - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete