Vánoční nákupy v NDR

Psal se rok 1975. Mojí dcerce bylo 13 let. Blížila se zima a my jsme obě potřebovaly nové kozačky. Tehdy manžel přišel ze zaměstnání s tím, že nás přihlásil na předvánoční autobusový zájezd do Německé demokratické republiky. Moc nás tím potěšil.

Nastalo shánění: pro mne pasu a pro dcerku výjezdní doložky s fotografií. Pak následovalo vyplnění celního prohlášení. V jednotlivých kolonkách bylo třeba uvést všechny osobní údaje včetně zaměstnání, zda nemáme někoho za hranicemi, co vyvážíme – např. jsme musely vyjmenovat kolik a z jakého kovu máme na rukách prstýnků, jaké náušnice v uších, značku hodinek, kolik peněz vezeme v naší měně, zda nevezeme nějaké devizy a nevím co ještě.

Do kolonky zaměstnání jsem na doporučení kamarádky napsala administrativní pracovnice přesto, že jsem v té době pracovala jako prodavačka. Při hraničních kontrolách prý se celníci zaměřují hlavně na prodavačky a pracovnice u čerpacích stanic. Ještě následovala velice důležitá otázka, proč do NDR jedeme? Všichni jsme napsali „Na turistický zájezd s prohlídkou památek“. Na jednodenní zájezd jsem obdržela 80 východoněmeckých marek a dcerka 40.

Vánoční nákupy v NDR Ráno, v den odjezdu, jsme všichni nastoupili do autobusu s nezbytnou svačinou a termoskou s čajem nebo kávou na celý den... Během cesty byla veselá nálada. Před našimi hranicemi řidič autobusu zastavil, abychom si odběhli do lesa, protože WC v Německu je prý drahé. A poté už jsme se blížili k celnici. Veselá nálada se někam vytratila a v autobusu nastalo hrobové ticho. Vedoucí zájezdu nás upozornil, abychom otevřeli pasy na straně, kde je fotografie a dívali se přímo na celníka, aby mohl porovnat fotku se skutečností. V očích lidí byl vidět strach. Celník si nás pozorně prohlédl a pak požádal vedoucího zájezdu, aby sebral pasy a celní prohlášení a odebral se s ním na celnici. Do pasů jsme dostali razítko celnice Vojtanov. Po vyřízení nezbytných formalit se vedoucí zájezdu vrátil do autobusu opět v doprovodu celníka, načež celník požádal dvě ženy, aby si vzaly svá zavazadla a kabáty a odebraly se s ním k osobní prohlídce. Jedna žena byla prodavačka a druhá pumpařka! Obě se vrátily asi po ½ hodině. Na celnici se musely vysvléknout do naha, celníci jim vyházeli tašky, prohlédli i jídlo, boty, osobní svršky. Bylo to hrozně ponižující. Když jsem to slyšela, zařekla jsem se, že už nikdy nikam za hranice nepojedu, ale samozřejmě, že jsem zase jela a to několikrát.

Konečně jsme mohli odjet, ale ještě nás čekala prohlídka na německé straně. Tady už to bylo mírnější. Němci si nás jen prohlédli, dali nám razítka do pasů a propustili nás. Někteří účastníci zájezdu si velice oddechli. Většinou se jednalo o ty, kteří už měli s cestami za hranice zkušenosti. Marky měli různě poschovávané, ale úkryty nikdo neprozradil. V tehdejší NDR bylo některé zboží kvalitnější a levnější než u nás. Proto tam lidé jezdili ne za památkami, ale na nákupy. Např. boty byly kvalitnější i levnější, lidé kupovali dederonové záclony, vánoční vyšívané ubrusy, různé strojky a kuchyňské nádobí z plastické hmoty, čokoládu, oříšky, vánoční cukroví, ale i pánské pracovní oděvy a mnoho jiného zboží. Konečně jsme dojeli do města Plauen, česky Plavno.

Z parkoviště jsme se všichni rozeběhli, abychom postačili navštívit co nejvíce obchodů. Já „naivka“ si myslela, že za 120 marek koupím sobě i dcerce kozačky a ještě přivezu oříšky a čokoládu malému synkovi.

První problém v cizím městě nastal, když jsme s dcerkou potřebovaly použít WC. Onu místnůstku jsme našly bez problému, horší však bylo, že jsme neměly drobnou marku na zaplacení, paní toaletářka nám 20markovku nechtěla rozměnit, odmítla však i české koruny. Musely jsme hledat další veřejné záchodky. Povedlo se, ale situace se opakovala, až se nad námi slitovala jedna milá Němka a WC nám zaplatila. Nabízela jsem jí českou desetikorunu, ale ona s úsměvem odmítla.

Teď už nám nic nestálo v cestě. Rychle nakoupit a pak se trochu porozhlédnout po nám neznámém městě. Prošly jsme s dcerkou snad všechny obchody s obuví, ale kvalitní levné kozačky nikde neměli. Rychle jsem rozhodla: koupíme boty a čokoláda nebude. Vybrala jsem si vysoké, hnědé, kožené kozačky, lemované semišem, na podrážce zvané briketa. Uvnitř umělý beránek. Nádherné! Cena? 80 marek. Tyto boty jsem pak opravdu nosila 15 let. Podrážka se neuchodila. Dcerce jsem koupila vysoké kozačky béžové z umělé kůže, uvnitř zateplené. Obě jsme měly radost, jen jsem byla trochu smutná, že nedovezeme nic synovi ani manželovi. Ale i to se vyřešilo. Kamarádka vezla větší množství čokolád, tak mi dvě prodala za české koruny. Byly jsme s dcerkou jediné pasažérky, které nevezly ani marku navíc. Cestou zpátky po německém území jsem prvně v životě viděla nádherně vánočně vyzdobená okna a zahrady. Ani jsme se nenadáli a opět jsme stáli na německé celnici. Všichni jsme se klepali, zda nám celníci nezabaví zboží, které se nám podařilo nakoupit. Ani kozačky se vozit nesměly. Ale všechno dobře dopadlo. Na celnicích obou států stály dlouhé kolony českých osobních aut i autobusů, takže nás celníci propustili bez dlouhého prohlížení. Zaměřili se spíše na osobní automobily. Mnoho jich proklepli do nejmenšího detailu. Jakmile jsme opustili celní prostor, začalo veselí. Lidé se chlubili, co se jim povedlo nakoupit a že toho nebylo málo!

Když jsme letos cestovali autem do rakouských Alp, ani jsme si často nevšimli, že projíždíme hranicemi nějakého státu. Na to dobré si člověk rychle zvykne a na staré zapomíná.

Macizaj - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete