Ty NEJ Vánoce

Čas předvánoční. V rádiu moderátor vyzývá posluchače, aby volali do rozhlasu, které Vánoce byly pro ně ty nejkrásnější a proč.

Přemítám, co bych mohla říct já. Které Vánoce byly ty nej? Nevím, Vánoce mi všechny splývají. Ale možná, že to byly ty, kdy jsme se sestrou dostaly dohromady loutkové divadlo.

Ano, to byl krásný dárek, divadlo jsme si užily řadu let a po nás postupně i naši synové.

Nebo spíš ty Vánoce, kdy sestra dostala plyšového medvěda a já psa? Byl krásný, říkala jsem mu Tejtanej a nosila ho všude s sebou. Až do chvíle, kdy mi má vykutálená sestra navrhla, abych ho předložila sousedovic psu, zda pozná, že Tejtanej je taky pes. Sousedovic pes byl vesnický vořech, měl boudu na věčně rozbláceném dvoře. Nevím, jestli poznal, že můj krásný Tejtanej je taky pes. Prostě ho popadl a v mžiku s ním proběhl celý dvůr, vymáchal ho všude v blátě a slepičincích a i močůvce a když jsem plyšáka konečně dostala zpátky, byla to jen splasklá umolousaná změť plyše a cucků z dřevité vaty.

ty nej vánoce Ne, to nebyly nejkrásnější Vánoce. Krásnější byly později, když jsem strojila stromek pro syna a nebo ještě později pro vnuky… Zase jsem v koncích. Docházím k názoru, že nemůžu určit moje nejkrásnější Vánoce.

Zato nejhorší Vánoce si pamatuju docela přesně. Byly to Vánoce roku 1954.

Venku je už tma, my s maminkou pečeme cukroví. Já devítiletá pomáhám, co mi síly stačí. Rovnám cukroví na plech, hlídám troubu a pak hotové obaluju ve vanilkovém cukru. Plno druhů už máme napečeno i domácí čokoládu jsme udělaly. Chceme mít letos hodně cukroví a všechno moc dobré. Chceme, aby tyhle Vánoce byly nejkrásnější, protože z nemocnice pustí Mirku, moji sestru. No, pustí – jenom nám ji na pár dní půjčí, po svátcích se musí zase vrátit. Ale ty svátky si užijeme. V kolně už máme vánoční strom, poslal nám ho strejda, je to výstavní smrk, vysoký skoro až do stropu. Tak velký jsme nikdy neměli. A i kolekcí máme víc než jiné svátky. A dost možná, že i dárků pro nás bude víc. Vlastně spíš asi víc dostane jen sestra, ale já jí nebudu závidět. Budu ráda, že je aspoň těch pár dní s námi doma. Tatínek jel na kole pro ryby a ještě nějaké potraviny do města. Je to šest kilometrů, ale z kopce do kopce a dneska je ošklivé počasí, hrozný vítr. Ryby budeme mít na několik způsobů. Smažené, pak na modro a ještě s černou omáčkou. My se sestrou míváme filé, ryby nechceme, mají kosti a také jsou cítit rybinou. Jen černou omáčku si vezmeme, ale bez ryby. A trochu rybí polévky.

Otec už jede. Má hrozný kašel, slyšíme ho, jak kašle podél oken, než zahne do domu.

Přijde, vyndá věci z ruksaku, ryby dá do vaničky. Je vidět, jak je unavený. Má toho poslední dobou hodně. Po práci opravuje sešity, pak dělá přípravu pro všech 5 ročníků jednotřídky na příští den. Večer buď nějaká schůze, nebo v knihovně půjčuje knížky a potom se ještě učí, kolikrát do dvou v noci, dělá si dálkově vysokou školu. Je mi divné, že chce jít dneska hned spát. Naléhá, abychom nechaly pečení a šly také do postele. Ne, ne, musíme to dodělat. Konečně i my uléháme.

Ale co je to za ostré světlo? Proč maminka svítí? Přece tatínek ještě spí, bude se zlobit, že svítíme. Kolik je vlastně hodin? Tatínek chrápe, ale nějak divně, jako když bolestivě mručí a chrčí a je v obličeji celý červený. Maminka na něj mluví, budí ho, ale on nereaguje. Maminka se obléká a pospíchá volat doktora. Musí běžet na pilu, tam je telefon. Pan doktor přijíždí, tatínka prohlíží a dává pokyn řidiči sanitky. Oba je známe. Pan doktor v blízkém městě ordinuje už léta a není znám případ, kdy by se spletl a rozhodl špatně. Lidi mu tu důvěřují. Známe i řidiče sanitky, taky to dělá už dávno, je to maminčin bývalý spolužák. S panem doktorem tatínka nakládají do sanitky. Pojedou do krajské nemocnice. Pan doktor se obrací k mamince, pohladí ji po rameni a řekne: „Musíte být statečná“. I já cítím vážnost té chvíle. Maminka najednou bere kabát a říká: „Počkejte, pojedu s vámi“.

„A dcerka?“ ptá se pan doktor. Maminka jakoby si teprve teď uvědomila mou přítomnost. Je mi líto, že komplikuju situaci. Už ve dveřích v kabátě se maminka obrátí na mne: „Kdybych se do večera nevrátila, jdi spát k Šimánkům.“ Ano, večer se ploužím k Šimánkům, plna obav, ale už mě čekají. Vědí. Sanitka jela kolem nich a tak maminka zaběhla paní poprosit, aby se o mě postarala. Dostávám večeři a mám ustláno vedle jejich děvčat v pokojíku. Skoro celou noc se úzkostně převracím na posteli. Ráno ještě snídaně a pak už přijíždí maminka a já jdu s ní domů.

Hned další den jedeme obě do nemocnice. Napřed za sestrou, která bohužel domů nemůže. Nesmí se ničím stresovat a tak nesmí ani vědět, že tatínek je nemocný. Diví se, proč také nepřijel. Musíme lhát – má moc práce. Však ho uvidíš, brzy už půjdeš domů. Věřím, že maminka sama neví, jak hroznou lež říká – sestra přijde domů až za dlouhých 6 měsíců. Maminka každou chvíli odbíhá na chodbu a nebo aspoň odvrací obličej, aby sestra neviděla, jak jí tečou slzy. Já ukazuju Mirce obrázky, co jsem jí nakreslila. Protože neumím nakreslit chodidla, všechny postavy stojí v trávě. Je mi také do pláče, ale plakat nesmím, musím být veselá. Slíbila jsem to.

Pak jdeme za tatínkem. K němu nesmíme. Ani maminka. Je stejně ještě v bezvědomí. Slyším, jak se maminka ptá pana primáře, jestli tatínek bude v pořádku. Prý: „My jsme udělali, co bylo v našich silách. Teď už jen, co na to Bůh.“

Ano, tak to pan primář řekl a my mu věříme. Je třeba tedy Boha poprosit. Hned z nemocnice jdeme do kostela. V Pětidomí je milý kostelík, zvenku ani jako kostel nevypadá, ale uvnitř je moc pěkný. Je tam jeskyně a v ní výjev – zjevení Panny Marie Lurdské. Jeskyňka je krásně osvětlená a mně se moc líbí. Tady klekáme a modlíme se. Do tohoto kostela máme brzy vyšlapanou cestičku. Navštívíme ho ještě mnohokrát.

Maminka poslala telegram babičce a babička je druhý den u nás. Sedí s maminkou v kuchyni a obě pláčou. Já jsem jako oukropeček, ani nedutám. Z venku je slyšet křik dětí, hrají si přímo před naším domem. Konečně je slyší i maminka a vybízí mě, abych si šla s nimi hrát. S úlevou poslechnu. Ale když vyjdu před dům, děti ztichnou, obklopí mě a jen se soucitně dívají. Asi se musím dovolit. „Můžu si s vámi hrát?“ Ale hlas mě zradí, vprostřed slova se zlomí a já místo řeči pláču. V tu chvíli kamarádka Jiřina ke mně nakročí: „Tak on už umřel?“

Mám hrdlo zcela stažené a přesto propukám v hlasitý pláč a utíkám zpět domů. Maminko, neposílej mě ven, budu tu s vámi.

Večer je třeba zase prosit Boha. Bereme růžence, každá máme svůj a všechny tři poklekáme a modlíme se růženec. Trvá to dlouho, kolena mám celá otlačená, kývám se ze strany na stranu a hledám vhodnější polohu. Vím, že se nesmím rozptylovat, aby modlitby byly účinné, musím myslet jen na tatínka, sestru a na Boha. Růženec se modlíme ještě hodně dní, vlastně do té doby, než otce propustí z nemocnice. Vánoce v r.1954 vlastně v naší rodině vůbec nebyly.

Zbývá jen říct, že naše modlitby byly vyslyšeny. Alespoň tak jsem to tehdy vnímala. Oba marodi se nám vrátili živí. Já tenkrát skutečně věřila, že je to i mou zásluhou. Otce přivezli dřív. Ale vlastně marodil celý rok. Když ho přivezli, nic si nepamatoval, nesměl se rozčilovat, ale rozčilovalo ho, i když jsem vytáhla šuplík s pastelkami (co tam děláš, okamžitě toho nech!), nesnesl ani čaj, vše zvrátil. Nakonec se přece mohl vrátit do práce, ale zdráv už nebyl nikdy.

Sestra putovala z nemocnice rovnou do lázní a domů se vrátila až za půl roku. Nesměla cvičit, jezdit na kole, koupat se v přírodě, běhat a nic dělat. A nesměla se dozvědět žádnou nepříjemnou zprávu, takže jsme před ní tajili, že naši jeli na pohřeb její kamarádce a spolupacientce.

Po několika letech se jí nemoc vrátila a celá léta musela jezdit na injekce a kontroly. Ale nakonec nemoc překonala a je zdravá.

Příběhem jsem chtěla vzdát poctu mojí statečné mamince, která už léta není mezi námi a v těchto dnech by se dožila sta let.

Bm68 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete