Objednaný dárek od Ježíška

Schylovalo se ke konci roku a já byla pozvaná se svým synem ke známým na Blanensko. Bydlí ve městě Olešnici na Moravě.

„Vezmu si lyže!“ byl nadšený syn, vědom si toho, že je nedaleko lyžařský areál.

„Neblázni, vždyť venku je počasí jako na jaře. Sníh nebude,“ usměrňovala jsem ho.

Těsně před naším odjezdem mi ale volala sestra. Musela se svým synem na několik dní do nemocnice do Prahy a neměl se jí kdo postarat o dceru Lucku. „Nemohla bys ji mít tři dny u sebe?“ ptala se.

Její manžel pracuje daleko od domova a má mamka ze zdravotních důvodů nemohla. Nemohla jsem sestru nechat v nesnázích. A tak jsem jí pomoc přislíbila. Ihned jsem volala přátelům, že se nedostavíme.

„Tak ji vem s sebou,“ řekla mi kamarádka. „Lucka je stejně stará jako naše Katka, budou si rozumět.“

Nezdálo se mi to vhodné, ale kamarádka jinak nedala. A tak jsme do Olešnice cestovali tři: můj syn Lukáš, neteř Lucka a já. Lukáš sice nechal lyže doma, zato Lucka trvala alespoň na bobech a sněhové lopatě. „Já jsem si sníh na Vánoce objednala. Sníh bude,“ trucovala, že bez sněhového náčiní nepojede. A tak jsme vezli také boby a sněhovou lopatu.

Bylo krásně, jak jistě víte. Úplné jaro, jen stránky v kalendáři nás upozorňovaly na to, že budou Vánoce. Po sněhu nebylo ani památky.

„Budeme chodit na procházky,“ řekla kamarádka a ukázala na sluníčkovou oblohu. „A možná se i opálíme,“ dodala.

Skutečně. Pár dní před Štědrým dnem jsme všichni tři uléhali po dlouhé procházce přírodou. Zimní bundy jsme nechali doma, šli jsme jen ve svetrech, a bylo nám příjemně. Došli jsme až ke ski areálu. Syn smutně pokukoval po holé sjezdovce.

„No, lyže jste si mohli vzít. Má se zasněžovat,“ řekla kamarádka a syn po mně nenávistně blýskl očima.

„A já mám objednaný sníh,“ spustila neteř tu svou obehranou písničku. Ráno jsme se probudili. Už jen jediný den, a měli jsme zase odjíždět domů, abychom stihli Vánoce v domácím prostředí. Neteř šla k oknu, ale hned přiběhla za mnou. Oči jí zářily.

„Teto, sníh!“ křičela.

„Proč si vymýšlíš?“ ptala jsem se.

„Ale tam je opravdu sníh,“ řekl syn, který už také stál u okna.

„Dívali jste se už z okna?“ vběhla do pokoje kamarádka. Venku nebyl jen poprašek, ale celá Olešnice byla bílá, sněhová peřinka dosahovala výšky i patnácti centimetrů. A tak si Lucka užila bobování a ježdění na lopatě. Záhadou bylo, že sníh ležel jen v jednom jediném městě, v Olešnici. Všude kolem vládlo jarní počasí. Z rádia i televize jsme se také dozvěděli, že nikde na našem území nesněžilo.

Začínala jsem pomalu věřit na Ježíška a na Lucčinu objednávku sněhu. Byl to rozhodně kouzelný a nečekaný dárek na Vánoce.

Až večer jsme se z televize dozvěděli, co se vlastně stalo. Ve SKI areálu zasněžovali sjezdovky a vinou špatného nasměrování sněhových děl a také vlivem povětrnostních podmínek se část sněhu určená pro sjezdovky dostala až do města. Dětem udělal neskutečnou radost, a dospělým po letech bílé Vánoce také prospěly. Jen silničáři trochu nadávali. Museli totiž protáhnout část silnic.

„A za rok si sníh budu přát zase,“ odjížděla nadšená Lucka domů.