Moje novoroční rituály

Nepatřím k lidem, kteří si s příchodem každého nového roku dávají různá předsevzetí. U nás doma to nebylo zvykem a já sama jsem v dospělosti neshledala, že by mi tahle drobnůstka nějak mohla vylepšit kvalitu života, takže jsem neměla potřebu něco měnit. Myslím, že to tak zůstane i do budoucna. I když „nikdy neříkej nikdy“...

Přece jen totiž vždy již s blížícím se koncem roku podléhám určitým zaběhlým rituálům, které u mě jinak nejsou běžné. Když pominu tradiční pečení vánočního cukroví, shánění dárků a větší předvánoční úklid, začíná to nákupem kalendářů: přiznávám, že jsem trochu maniak na ty obrázkové nástěnné - prostě neodolám přírodě alespoň na zdi, takže kalendáře kupuji rovnou ve dvou až třech provedeních. Moje rodina už si zvykla (musela). Poté netrpělivě očekávám vydání jednoho nejmenovaného časopisu pro ženy, ke kterému bývá jako dárek přiložen diář.

Když se dočkám, prohlédnu ho a uložím na jemu vyhrazené místo; tam setrvá do Nového roku. Přesně v ten den se věnuji dalšímu malému rituálu - přestože jsem taková chodící rodinná encyklopedie (všechny svátky, narozeniny, výročí a pomalu i rodná čísla nosím v hlavě), pečlivě všechna významná data předem pro jistotu i zaznamenám. Poslední dobou jsem si všimla, že moje paměť začíná mít občas trhliny, takže i tyhle moje zápisky třeba budou mít i jiný než estetický smysl. Jistota je jistota! Tedy pokud nezapomenu otevřít diář.

Několik minulých let si také všímám jisté nostalgie, která přichází právě tehdy, když starý rok odchází. Určitě je to i věkem, protože čím vyšší číslovka se váže k mému pomyslnému narozeninovému dortu, tím víc nostalgie u sebe začínám pozorovat. Nedá se nic dělat, asi opravdu stárnu. Hlavou se mi honí různé výjevy, které jako kdyby se staly včera. Ať už dobré, nebo špatné, prostě je to život. Nechávám všechny ty myšlenky volně plynout, někdy i slzička ukápne při myšlence na ty, se kterými už tyhle okamžiky nemůžu sdílet. Najednou je to tady: jsem ve věku, kdy člověk bilancuje a nějak mi nejde se tomu ubránit. Proč taky?

První den nového roku zahajujeme jako asi hodně rodin procházkou a k obědu nechybí čočka. Nejsem pověrčivá, ale přesto si některé rituály ráda dopřávám. Večer se jako malá holka těším na tradiční novoroční ohňostroj.

A letos? Ze zdí jsem už sundala staré kalendáře a nahradila je novými. Přemýšlím, co nám asi ten rok přinese, jaký bude...  Svátky končí, pomalu se všichni vracíme do zaběhnutých kolejí. Jsem vděčná za to, že naše rodina drží pohromadě, že se máme rádi a jsme zdraví (pochopitelně dnes už musím říct „relativně zdraví“). Že máme za co žít - a nakupovat léky. A rozhodně se nezhroutím z toho, když se nebudeme mít líp; stačí, když nebude hůř nebo pokud ty horší časy nastanou, zvládneme je.

Jak nad tím tak přemýšlím, možná bych si měla nějaká předsevzetí začít dávat a hlavně se snažit je plnit. Co bych si pro letošní rok předsevzala? Nestýkat se s lidmi, se kterými si nemám co říct nebo kteří se snaží mě jen využívat. A starosti si připouštět jen ty, které můžu nějakým způsobem ovlivnit. Ostatní házet za hlavu. Netrápit se tím, co nemůžu změnit. Udělejte to taky! Vlastně ta novoroční předsevzetí nejsou až tak špatný nápad...

Krásný začátek roku a ještě krásnější jeho pokračování!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10