Vánoční překvapení podruhé

Je poměrně krátce po Vánocích a určitě všichni vzpomínáme, jak jsme tyto nejkrásnější svátky v roce prožili, jelikož vánoční dárky nám tuto atmosféru stále připomínají.

Každý rok s manželem stojíme před jedním a tím samým problémem - dárky pro rodiče. Již dříve jsme chtěli, aby rodiče přistoupili na dárek ve formě obálky s penězi, aby si sami něco vybrali, ale toto je rodiči ze zásady odmítáno, jelikož si mezi sebou koupí maličkost a vánoční dárky jako takové mají od nás. Je to opravdu těžké, jelikož mají nejen to, co potřebují, ale i to, co nepotřebují, nebo co pro ně není důležité.

Ovšem tentokrát byl nápad "na světě" hned. Rodiče se totiž během loňského léta rozhodli, že vezmou s sebou na dovolenou malou vnučku, moji neteřinku. Vypůjčili si proto digitální fotoaparát, aby vůbec mohli vnučku vyfotografovat. Fotoaparát, který nepatří do "starého železa", ovšem nabízí pohodlí a možnost vymazání nepovedené fotografie, není k zahození.

Před vánočními svátky bylo nabídek v obchodech opravdu hodně, proto koupě fotoaparátu nebyla žádný problém. Jenže, asi bych to nebyla já, kdybych nevymyslela nějakou lumpárnu.

Z obchodu jsem si přinesla krabičku od Fidorek, takovou tu, ve které se tyto oplatky v obchodech rovnou vystavují. Rozměr krabičky odpovídal úplně krabičce fotoaparátu, upravila jsem vša akorát tak, že jsem na krabičku s fotoaparátem dala kousek kartonku jako proložku a na ni hezky vyskládala šest oplatek. Takto připravený foťáček jsem již jen hezky zabalila a dala na něj společnou jmenovku.

O Štědrém večeru, jak je v naší rodině zvykem, si telefonicky znova popřejeme krásné Vánoce a po rozbalení dárků ještě dodatečně děkujeme a vyslovujeme takovou tu radostnou spokojenost. Tak se také stalo! Telefonovala jsem rodičům, jak se jim dárky líbí, zda jsou spokojeni. Samozřejmě byli. Ale co foťáček, říkali jsme si doma s manželem, je divné, o něm ani slůvko, přitom to byl vlastně takový ten "hlavní" dárek. Nedalo mi to, znova jsem vzala telefon do ruky. Zeptala jsem se, co jim vlastně ten Ježíšek nadělil. Telefon zvedl tatínek, již poněkud přiospalý, jelikož ještě občas chodí do práce, zrovna si jednu brigádu našel a následující den vstával brzy ráno. Povídá mi: "No, vždyť to víš Jani, proč se pořád ptáš, my jsme si s maminou nic nedávali a máme Ježíška jen od vás, a co koupili mladí, to víš taky!" Vyjmenoval mi pyžama, svetříky, knížky.., no prostě osobní dárky, a popřál nám dobrou noc...

Bylo nám to opravdu divné a zároveň nám z toho bylo docela smutno, protože přeci jenom ta krabička byla zepředu trochu vidět...

Jelikož, jak jsem se již zmínila, tatínek šel druhý den do práce, sestra s rodinou byla na horách, byla maminka pozvána k nám, aby nezůstala doma sama. Řekli jsme si proto s manželem, že to necháme na druhý den - ráno moudřejší večera. Ráno jel manžel pro maminku, protože by se k nám z vesnice vzdálené asi dvacet kilometrů nedostala. Mezitím jsem však mluvila s tatínkem, který mě požádal, abych jim vyřídila, že bude moc rád, když se za ním v práci zastaví. Při té příležitosti jsem tatínka začala znovu zpovídat. Opět mi vyjmenoval všechny vánoční dárky, až na jeden. Ptám se ho: "A to je všechno? Co Fidorky?" Tatínek souhlasně: "Jo, a Fidorky, na ty bych zapomněl, mami je hned vzala a odnesla do špajzky." To už jsem opravdu nevydržela, začala jsem se hrozně smát. Tatínkovi můj smích příliš jasný nebyl. Ovšem, když jsem mu řekla, že pod těmi Fidorkami mají digitální fotoaparát, začal se smát také.

Manželovi jsem hned zavolala, ten hned mamince řekl, aby přinesla Fidorky, že je musí vzít cestou tatínkovi do práce. Radost měli opravdu velikou, možná dvojnásobnou, než kdyby si mého vtípku všimli hned pod stromečkem.

Stále si kladu otázku, zda jsem udělala dobře, že jsem "utajený dáreček" prozradila, jaké by to bylo možná překvapení, kdyby třeba za měsíc foťáček našli. Nevím, možná by měli radost ještě větší, nebo naopak - jelikož by v něm chyběly krásné fotečky z dalšího svátečního dne, kdy jsme se všichni sešli.

Všem čtenářkám přeji nejen krásný rok 2010, ale i Vánoce, které nás za necelý rok zase čekají.

Vikitorie - čtenářka

Chytrážena.cz

Tento článek také můžete