Když byla dcera malá, chodili jsme na Štědrý večer vyhlížet z oken Ježíška, jestli už k nám letí. Vždy jsme já nebo manžel dceru zabavili a ten druhý šel potají nanosit dárky pod stromeček v obývacím pokoji a nenápadně zazvonit, jako že Ježíšek už přišel.
Jednou, to byly dceři asi 3 roky, stála u okna a volala: Ježíšku, nezapomeň na nás. Soused stál náhodou vedle na balkoně, v té tmě nebyl vidět, slyšel to a odpověděl: Už letím.... V první chvíli jsme se vylekali všichni, ale dcera byla šťastná a nadšená.
Začala stále dokola opakovat: Ježíšek mě slyšel, Ježíšek mě slyšel a už k nám letí.... Jen my s manželem jsme poznali, kdo je náš Ježíšek.
Po letech - to už bylo dceři asi 15 let, na tuto vtipnou historku u nás soused při kávě vzpomínal a když odešel domů, dcera se mě zeptala: To byl opravdu soused? A byla viditelně zklamaná.
Zřejmě tomu chudák celou tu dobu věřila, že jí tenkrát Ježíšek odpověděl, i když jsme jí před nástupem do 1. třídy vysvětlili, že Ježíšek není, ale že je hezké, když si na to dospělí hrají.
Autor: etyp