A slibme si...

Ráno se dívám na oblohu. Sluníčko pěkně vykukuje zpoza mraků. To prádlo na balkoně určitě uschne. Na balkoně to ale vypadá jinak. Brrr! To je lezavá zima. Prádlo přes noc ani trochu neoschlo. No počkám. Skláním se k trsu plnému velkých bílých jahod. Holky! Vy již asi nedozrajete. Trhám si jednu načervenalou. Je dobrá, a moc.

Den mi utekl, ani nevím jak. Je podvečer. Venku se během dne přehnaly přeháňky dešťovo-sněhové a i sluníčko se ukazovalo. No ale to prádlo přeci jen oschlo, ale ne úplně. Budu ho brát po částech dovnitř na doschnutí.
Jdu si udělat kávu. Ještě jsem ji dnes neměla. Najednou se venku setmělo. Otáčím se k oknu. Venku se chumelí. Vločky se předhánějí, která z nich nejdříve dosáhne cíle. Je to hezké. Je mi příjemně. Usedám do křesla a popíjím kávu. Ťuk, ťuk. A zase. Jdu opatrně do kuchyně a dívám se na okno, odkud ten zvuk přichází. Za záclonou vidím osvícený kostel.

Na parapetu se něco pohnulo. Jeéé! Maličký sněhulák se na mě dívá. Otvírám okno. Stojí tam a říká: "Mohu chvíli na kus řeči?" Zvu ho dál.
Stavím ho na stůl v kuchyni. Rozhlíží se kolem a hned se dává do řeči. Je upovídaný, ale mile. Říká mi o tom, že sněhuláci to poslední roky u nás v Čechách nemají vůbec lehké. Často nejsou podmínky, ale to se nyní změní.

Přijde doba ledová. No a když jsou podmínky, tak nejsou "lidé". Měla by se zřídit liga na stavbu sněhuláků, aby nevymřeli. Vždyť těch ochranných spolků na bůhvíco, je dnes dost. A když už jsou lidé, tak jsou zde jiní lidé, kteří sněhuláky rozbíjejí. "Tady vedeme dlouhou diskuzi, proč."

"Nemají nás rádi." Snažím se mu to vyvrátit, že to tak není. Že je lidé bourají proto, aby toho, kdo je stavěl, prostě naštvali a že jim to dělá radost. "A proč je chtějí naštvat? ", diví se." A jakou radost jim to dělá?" "Jsou takoví, je taková doba," odpovídám mu. Uvědomuji si, že sama nechápu, proč chtějí ti jedni naštvat ty druhé, a jak jim tohle ničení může dělat radost. Dívám se na malého navštěvníka.

Kroutí se, hubne a zmenšuje se. A tak mu vysvětluji, proč ho musím dát zpátky za okno. Současně mu slibuji, že  všem svým známým řeknu, aby letos postavili sněhuláka. Dětem, vnoučatům, láskám, nebo jen tak - sobě pro radost. Ať všichni pocítí, že tam je něco víc, než jen ten sníh. A pak, když všichni si postavíme sněhuláka, budeme vědět, proč ho jiným nemáme bourat. Ještě si zamáváme a já jdu dopít svou studenou kávu. Jak je mi? No hádejte. Mám úkol a teď s ním začínám...

Stally - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10