Vánoční přání

Vánoce jsou nejkrásnější svátky v roce, kdy rodina tráví čas pohromadě, sledují se pohádky a o Štědrém dnu se po večeři rozbalují dárečky od Ježíška. Kouzelný čas, kdy se dokonce i utužují vztahy v rodině. Co když ale má někdo přání, že chce vidět celou svou rodinu, všechna vnoučata a pravnoučata právě o Vánocích, protože je dost možné, že další Vánoce už s vámi nebude?

Je to přesně rok, kdy právě u nás takové přání zaznělo.

Je neuvěřitelné, jak čas plyne, a ze všeho se stávají pouhé vzpomínky. Když si vzpomenu, jak nerada jsem jezdila v zimě na Šumavu, protože babička měla starý rodinný domek, který nebyl nijak zateplený, že jsem se ráno musela umývat ledovou vodou, hned zase vystřídají vzpomínky mnohem lepší. V zimě bývaly opravdu krásné zimy, kdy jsem se bořila ve sněhu po kolena, v létě naopak říčka byla skoro bez vody, takže nehrozilo nebezpečí při hrách.

I přesto, že babička byla na několika operacích s klouby, tak byla velice samostatná. Vždy k nám jezdívala autobusem, později aspoň do 40 km vzdáleného města, kde ji vyzvedl můj taťka a dovezl ji. Nechyběla nikdy při svatováclavské pouti, ani na Vánoce. A i když byla u nás na návštěvě, nemohla vynechat ranní návštěvu kostela a mši. Říkávala, že se za nás vždy modlí.

vánoční přání Jednou při takové návštěvě jsem říkala, že jsem zvědavá, jak vypadá půlnoční. Bylo vidět, že má radost, že bych šla také do kostela. Myslela jsem si, že si s kamarádkami zazpíváme koledy. Po nějaké době jsem však z kostela odcházela, aniž bych nějakou koledu slyšela.

Minulý rok se vše začalo komplikovat, ale nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, co se může stát. Občas jsem dostala zprávu, že je babička opět v nemocnici. Když jsem ji po delší době viděla, byla hubenější než dříve. Na pouť nedorazila, kvůli pobytu v nemocnici. A když se řešilo, jak to bude s Vánoci, nakonec veškeré plány musely jít stranou. S dětmi jsme měli být poprvé na svátky u budoucí tchyně. Proč vlastně? Doktoři zjistili, že se babičce pomalu zalévají plíce vodou a až se naplní, tak se jakoby utopí. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli je to pouze vtip nebo je to pravda, ale nezbývalo mi nic než jiného než věřit. Tuto zprávu dostal i můj bratr a okamžitě souhlasil, že přijede s rodinou. I já jsem jasně řekla, že Štědrý den strávíme společně a rozbalíme dárečky u mých rodičů a splníme tak babičce přání.

Před Vánocemi mi naši navrhli, abych jela pro babičku s nimi, že se aspoň podívám, kam se přestěhovala. Souhlasila jsem. I přes svoji nemoc nám připravila řízky, s nádobím pomoci nechtěla, i když jsem se jí nabídla. Za to vše jsem ji prostě obdivovala. Domlouvali jsme se, že bychom v létě chtěli jet na Lipno, podívat se na tu novou stezku a že bychom přespali na jednu noc u ní.

U rodičů jsem často, protože mi stačí přehnout silnici a tak jsem si s babičkou mohla povídat, aniž by mě tlačil čas. Byl čas na vyjasnění spousty věcí. Nechtěla jsem, aby to byly naše poslední společné Vánoce, a taky jsem to prohlásila nahlas.

Když jsme dostali pletené ponožky, které byly i hezky barevné, měli jsme všichni velkou radost. Bude teplíčko na nohy a navíc to nejdůležitější – spoustu práce a času z lásky k nám.

Svátky proběhly tak, jak si všichni a hlavně babička přála. Po Novém roce se vše uklidnilo, ale pouze do února, kdy spadla a skončila v nemocnici. Domů se však už nikdy nevrátila.

V černém a s ubrečenýma očima jsem se s babičkou loučila navždy.

Toto vánoční přání bylo babičky opravdu poslední.

Piskotik - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete