Vzhledem k tomu, že už jsme dva psy měli, jeho nadšení jsem nesdílela. O Štědrém dnu on obíhal okolí, jestli někomu nechybí pes a já zase se štěnětem lítala ven a vytírala neustále louže. Tak to bylo celé svátky. Pohladili jsme ji a ona se počůrala, vynadala jsem jí za to a počůrala se znovu. Po svátcích si ji vzala jedna kolegyně z práce, ale po dvou dnech ji vrátila, jsou s ní prý pořád venku a stejně je to u nich samá louže. Nikdo ji nesháněl, a já se ani nedivila.
Až asi po třech měsících jsme se dozvěděli, komu patřila a že byla týraná. Proto tolik louží. Byla plašan, utíkala. Jednou zdrhla, nemohli jsme ji najít. Pak se doplížila domů a bylo jasný, že se potkala s autem. Honem na veterinu, měla prasklé plíce a šlo jí o život. Když jsem viděla v pelechu ty zoufalý oči, došlo mi, jak moc si přeji, aby žila. Po tom všem jsem si na ni zvykla a tvrdím, že máme třetího nejošklivějšího psa v Trutnově, protože jsem viděla i dva horší. Teď už jí jsou 4 roky, je to sice neuvěřitelný vidlák, pořád vyjukaná, ale vděčná. Neutíká a většinou poslechne. Vděčná za pohlazení.
Reakce lidí, když ji vidí, jsou vesměs negativní. Jedna paní, která nevěděla, že ke mně patří, ji nazvala „hnusným psem“. Mně to ale nevadí. Jsem na tom stejně. Taky mi nebylo krásy dopřáno. Směju se, že se mi tenkrát Ježíšek pomstil a že na tyhle Vánoce nezapomenu. Mám ale psí kámošku, které můžu všechno říct a nikomu to nevyžvaní. Odpustila jsem jí zlikvidovaný boty, knížky, i ten prokousnutý mobil.
Juzina - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz