Ohlédnu-li se o pár let zpět, do doby, kdy byl kalendář mého
života otevřen na svých prvních stránkách, do doby, kdy veškeré starosti
pozdějšího věku ještě spaly nerušeným spánkem, do onoho raného času, kdy i věk
s koncovkou "náct" zdál se být ještě na míle daleko, dál než v
nedohlednu, zjistím, že téměř všechen svůj čas trávila jsem na ohromném, sladce
růžovém obláčku iluzí, přesně na tom obláčku, který přímo úměrně klesá spolu s
rostoucím věkem každého z nás.
Tehdy se nezdála být žádná představa nereálná, sen nesplnitelný, problém
neřešitelný... Avšak přesto spousta lidí má o tomhle překrásném období jen
mlhavé představy. Málokomu se podaří vybavit si přesné vzpomínky pocházející z
tohohle času a i já, přestože můj věk je zatím na počátku svého bytí, si
uvědomuji, jak obtížné pro mne je vybavit si jakékoli konkrétní okamžiky
tehdejší doby.
Však jedna vzpomínka zdá se být stále neochvějně přesná, nesoucí s sebou ony
nezaměnitelné pocity netrpělivého očekávání, nekonečného štěstí a radosti,
vzduchu provoněného nejen štědrovečerní večeří, svíčkami a purpurou na plotně
spokojeně si čoudící, ale hlavně složkou oné specifické vůně nadpřirozena,
která se v našich domovech usadí v pouhém jednom období roka, v období Vánoc...
Vybavuji si to netrpělivé sezení u štědrovečerního stolu, kdy byla před každého
z nás položena řádná porce kapra na česneku s bramborovým salátem, kterou jsem
zhltala během necelých třiceti sekund neohlížejíc se na riziko sebe zadušení, a
následné snad několikaleté čekání na ostatní členy rodiny, kteří, jak se zdálo,
snažili se tento jídelní rituál protáhnout do závratných délek. Celá ta scéna
přišla mi jako vystřižená ze zpomaleného filmu, avšak dočkala jsem se nakonec
vysněného odložení prázdných talířů všech, bez výjimky. Tím ovšem ještě nic
nekončilo, protože následovalo rituální "čekání na Ježíška", během
jehož mi krevní tlak vystoupal do nebezpečných výšin a s tvářemi celými rudými,
o končetinách samým očekáváním neovladatelně rozklepaných nemluvě, jsem
pozorovala, jak se jeden z rodičů zvedá a odchází jako vždy po těžkém jídle
"na záchod". Tehdy má mysl byla natolik zaneprázdněná bedlivým
posloucháním, zda neuslyším cinkot zvonečku, že mi vůbec nepřišlo divné, když
místo doprava (kde se záchod nacházel) rodič odbočil doleva, kde se naopak
nacházel obývák...
Asi po pěti minutách, které znásobené mou rostoucí nervozitou dosahovaly
hodnoty tak pěti hodin, jsem uslyšela ten posvátný zvuk, onen cinkot, jenž ve
mně vyvolal totální explozi emocí. Nevěděla jsem, zda se smát nebo brečet,
rozběhnout se v plné rychlosti ke stromečku nebo zůstat "přimražená"
k židli. Nakonec jsem jen pištivým hlasem hurónsky zašišlala "Ješííšek
pšišéél!!" a rychlostí 100 km/hod vystřelila z kuchyně do obývacího
pokoje, kde se pyšnil stromek totálně zavalený barevnými krabičkami,
taštičkami, balíky nejrůznějších tvarů a velikostí, a já, aniž bych zpomalila,
zkušeným okem zaostřila jsem na ten největší a vrhla se na něj. Takhle jsem
postupovala i u všech ostatních, pěkně systematicky od těch největších a
nejtvrdších po ty nejmenší a nejměkčí, obsahující pravděpodobně nějaké kusy
oblečení, které mé dětské potřeby samozřejmě uspokojovaly ze všech nejméně.
Netrvalo to dlouho, a já už jen vyčerpaně seděla zavalená dárky, zmožená, ale
přesto neskonale šťastná a těšící se na další rok, kdy se tohle všechno bude
opakovat zas, a pak znovu a znovu...
Ani už si nepamatuji, kdy ze mě tohle nadšení opadlo, kdy poprvé jsem při zvuku
zvonečku nevyrazila vstříc vánočnímu překvapení nebezpečnou rychlostí. Možná to
bylo tehdy, kdy onen růžový obláček přišel o své poslední barevné odstíny, nebo
snad tehdy, když už byl tak nízko nad zemí, že jsem mohla pohodlně sestoupit
rovnýma nohama na tvrdou zem a naučit se chodit po ní stejně tak jako dospělí,
lidé, jež si uvědomují nereálnost mnohých představ, nesplnitelnost některých
svých snů či problémů, na které prostě občas nenaleznou řešení...
Nikolettka - čtenářka
ChytráŽena.cz