Svatý Mikuláš aneb jak náš syn prozřel

Svátek svatého Mikuláše patří mezi jednu z nejstarších, na světě nejrozšířenějších a rovněž nejoblíbenějších tradic. Kde se ale tento svátek, který téměř všichni z nás rádi slavíme, vzal? Odkud pochází tradice a jaký je příběh, to už ví málo kdo z nás.

Ti z nás, kteří mají v oblibě večerní procházky, mohou 5. prosince potkat vysokého vousatého muže oděného do biskupského oděvu, třímajícího v ruce biskupskou berlu, na hlavě posazenou tzv. mitru, což je vysoká čepice, kterou dříve nosili významní církevní hodnostáři. Mikuláše často doprovází čert a anděl.

S dětmi rádi navštěvujeme Mikulášské besídky, školy a školky často samy pořádají besídky, našim dětem Mikuláše zveme domů. Mikuláš v našem pojetí děti chválí nebo kárá, často rodiče píší Mikulášovi seznam vlastností, pro které mají být pochváleny či pokárány, a následně jsou děti obdarovány. Mikuláš nosí ovoce, sladkosti, ořechy či drobné dárky. Pro malé zlobivce mívá připravené brambory či uhlí, které nezbedům nadělují čerti. Tyto děti rovněž straší velkým pytlem, ve kterém jim hrozí, že je odnesou s sebou do pekla.
Pokud se Mikuláš nedostaví osobně, mohou děti za oknem nalézt pytlíky s nadílkou dle svých zásluh a chování.

Stejně tak jsme tomu chtěli i my, coby rodiče našeho synka.
Svoji první Mikulášskou besídku absolvoval, když mu bylo 38 týdnů. Byla to tehdy radostná událost a sláva, ale upřímně řečeno spíše pro nás rodiče a především pak pro babičku, která si svého prvorozeného a jediného vnoučka hýčkala.
Jako rodiče jsme měli obavy, aby se náš syn nebál, ale vše proběhlo naprosto úžasně. Mikuláš si synka pochoval, ten ho za odměnu zatahal za vousy, div mu je nestrhnul. Čerta postrašil svým čerstvě naučeným „dle dle dle“. Za odměnu dostal balíček s dobrotami a my jsme pořídili památeční fotografii.
Tak jako mnozí rodiče jsme přemýšleli, co synkovi říct a jak ho s Mikulášem a jeho pomocníky seznámit. Jak ho nepřipravit o možnost zapojit dětskou fantazii a nechat ho uvěřit. Uvěřit, že přichází skutečný Mikuláš, a že ho provází opravdový čert a mystický anděl. Sami jsme jako děti věřili. Ohlédnu-li se zpět do dětství, byli Mikuláš, čert i anděl obestřeni vždy podivným tajemstvím. Až dnes si uvědomuji, že Mikuláš měl bílý kožich, který nosíval tatínek v zimě do chléva, když šel krmit prasata. Měl i stejné galoše, takové černé, vysoké... a košík, ve kterém nám přinesl dobroty, byl stejný, jako nám upletl z jívového proutí maminčin strýc. A ten hlas... zněl tak známě... a přeci nás oči klamaly. A čert měl přes rameno stejný pytel, do kterého jsme sbírali na poli brambory. Štětka, kterou měl přes rameno, vypadala stejně jako ta, kterou tatínek vymetal komín u krbu.

Pamatuji si to jako dnes, a už je tomu přes 30 let, jak jsme se se sestřičkou strachy krčily pod stolem... a s ostychem recitovaly básničky a čekaly, zda na nás maminka Mikuláši poví, čím jsme se provinily. Pamatuji si, jak jsme se později v pokojíčku dohadovaly, jestli to byl opravdový Mikuláš... ale kdo by to jinak byl? Chtěly jsme věřit... jako děti jsme chtěly věřit... a tak dnes, coby rodiče nechceme svého syna zbavit možnosti zapojit dětskou představivost... a budeme ho pomalu přivádět k realitě, aby okamžik odhalení nebyl ošklivým procitnutím ze sladkého dětství.

Naše představy byly jedna věc, ale realita dnešního světa věc zcela jiná. Bydlíme na vsi, kde sousedé v maskách Mikuláše, čerta a anděla obcházejí jednotlivá stavení. Obvykle se u toho s vděčnými rodiči trochu napijí a pak pouštějí opravdu hrůzu. Jádro pudla tkví v tom, že bydlíme na konci vesnice, a než se k nám zmíněná trojka dostane – jestli vůbec, nabere jejich představení na intenzitě mnohem více, než je zdrávo. Toto se nám přihodilo během třetího synkova Mikuláše a od té doby jsme se rozhodli, že budeme slavit tento svátek jen v rodinném kruhu, abychom alespoň trochu dokázali, že legenda o svatém Mikuláši se nepromění v povídku o „vypitkovi“, který straší děti.
Mikuláš se do paměti lidí zapsal jako člověk, který pomáhá. Podstatou jeho bytí byla každodenní dobrota a laskavost. Z textů o svatém Mikuláši vyplývá, že zatímco jeho otec byl lakomý boháč, on byl odmalička velmi štědrý. Mikuláš občas neváhal ukrást něco z otcova majetku a rozdat to chudým. Vždy si přál, aby ti, které obdaroval, nevěděli, kdo je.
V dřívějších dobách nebylo výjimkou, že se např. při nesplacení dluhu bralo do zástavy dítě, aby bylo prodáno na trhu s otroky. Mikuláš často buď položil váček - dnešní punčocha - s výkupným za okno, zabušil a zmizel, anebo položil dar do střevíců - toto se vyskytuje i v dnešní podobě svátku. Pokud bylo „zastavené“ dítě vězněno, vlezl na střechu a v kterém komíně uslyšel pláč, tam vhodil měšec. Z toho vznikla pověst, že Mikulášovi pomocníci poslouchají komínem, co se děje.

A v tomto duchu jsme chtěli vychovávat našeho syna. Aby znal hodnoty tradic a naučil se je ctít. Mikuláše jsme slavili v kruhu rodinném.
Jelikož se to naší babičce zdálo příliš málo, snažila se našemu synkovi vždy Mikulášskou nadílku zpestřit. Jednou takhle na Mikuláše, to bylo synkovi 5 let, se z balkónu ozývalo... „Jé, Mikuláši, pojď dál... no pojď... kšššc, čerte, ty sem nechoď! Jdi pryč... my tady máme hodného kluka!“
Syn stál v pokoji jako zařezaný, následně zazpíval babičce písničku a převzal nadílku od Mikuláše. Chvilku si s babičkou povídal, pohráli si a jelo se domů.
V autě, kde jsme se připoutali a chystali se k odjezdu, se najednou do ticha ozvalo: „Jodiče?“ (Vzhledem k tomu, že synkovi chybělo to správné R, zněl takto výraz pro rodiče. Takto nás oslovoval, když měl na srdci něco vážného.) Takže: „Jodiče?“ Manžel odvětil: „Ano?“ A z dětské autosedačky se ozvalo: „Já si ale stejně myslím, že to od babičky byla taková past s tím Mikulášem...“ A manžel na to: „Jak to myslíš?“ A náš malý mudrc zase: „No že to byla past, že to babička dělala jenom tak, a že tam žádnej Mikuláš nebyl.“ A my s manželem na to: „Myslíš?“ A náš malý člověk se nenechal vykolejit a dodal: „No jo, vždyť to sou přece převlečený liiidiii!“

A tak vzala za své naše „jodičovská“ iluze, že náš syn je stále ještě nevinné robě, věřící na čerty a Mikuláše. Ty do věčných lovišť brzy následovaly i další bytosti, ale o to zábavnější je, že náš, dnes desetiletý mladý muž, s námi stále hraje tu krásnou „hru“ na Mikuláše... ale i třeba na Ježíška. I když všichni víme, a víme, že ostatní vědí…