Bylo to krátce před Silvestrem. Nasněžilo a pořádně přituhlo. Lidé se choulili do zimních bund a kabátů, ale libovali si, že paní zima konečně převzala vládu. A když ne na Vánoce, máme tu sníh po nich. Nedočkavé děti vyběhly na kopec a nesly si s sebou sněhové lopaty a boby, na popruzích táhly těžké sáně. Zima je tu! I já se vydala na studenou zimní procházku.

Obešla jsem město, pokochala se bílou nadílkou, a vracela jsem se domů. Ve sněhu před sebou jsem najednou viděla drobného starce. Zimomřivě se choulil do chatrného kožíšku. Něco si šeptal do rukávu. „Bláznivý stařec“, mysleli si asi všichni ti, kteří stařečka okruhem obcházeli. Ale můj doprovod, čtyřnohý kamarád Endy, měl jiný názor. Nadšeně utíkal ke starci. Vrtěl ocáskem a vyskakoval k rukávu kožíšku. Stařeček na chvilku zaváhal, pak z rukávu vylovil malé bílé štěně. Na chvilku ho postavil na zem. Endy štěně očichal, pohladil čumákem, a tím skončil jeho seznamovací rituál. Otočil se a odcházel směrem ke mně.

Stařeček zašátral rukou po štěňátku. Špatně se mu sklánělo k zemi. Štěně se třáslo zimou, ale stařeček ho ne a ne chytit. A tak jsem se sklonila pro pejska já. Endy nespokojeně mručel. „Neboj, nevyměním tě,“ ujistila jsem svého psa. Popadla jsem štěně a podala ho starci. V tom momentě jsem si ale všimla, že starý muž je obut pouze do papučí.

Stařeček poděkoval a promluvil ke štěňátku: „Neboj, zahřeji tě.“ Dýchal na malého pejska.

„Pejskovi je dobře, ale vy jste jen v přezůvkách. Měl byste jít domů, pane,“ nedalo mi to.

„No jo, já už jdu,“ řekl pán a odcházel.

Nedalo mi to a šla jsem za mužem. Cupkal přes zasněženou plochu před domem. Byl večer, předposlední den starého roku, a dědeček tu byl sám. Značně přituhovalo. Měl by být doma, v teple, možná už dávno spát. Co asi dělá jeho rodina? Najednou se otočil. „Já už jdu!“ řekl.

„Jdete, ale kam?“ ptala jsem se, protože muž mířil k městskému parku. Tam žádný dům není.

Endy se rozběhl opět k muži. Skákal a měl zřejmě náladu opět se bratříčkovat s jeho svěřencem.

„I tomu psovi je už zima,“ poznamenala jsem.

Pán se zastavil a řekl: „Nemám kam.“

„Copak vy nikde nebydlíte?“ ptala jsem se.

„Bydlím, ale…“

„Ale co?“ Byla jsem možná drzá, zvědavá, ale nechtěla jsem dědu nechat v mrazu na ulici.

Muž mi pak vysvětlil, že bydlí u své dcery. Ta ale odjela s manželem na Silvestra do exotické země, oslavit příchod nového roku v teple, a svého otce zanechala s dospívajícím synem samotného. Ten se rozhodl oslavit Silvestra už s denním předstihem, domů si přivedl partu vypečených kamarádů, pili a kouřili a starce nakonec vyhodili ven.

„Jste jeho děda, tak mu poručte!“ řekla jsem překvapeně přísně. Když jsem se ale podívala na drobného starce, který se v přezůvkách krčil a už pořádně chvěl zimou v zasněžené trávě, uvědomila jsem si, jak je bezmocný.

„Musíte něco dělat,“ dodala jsem.

„Počkám, až se ještě víc opijí a usnou. Pak půjdu domů,“ řekl pán.

„A to štěně? To taky vyhodil váš vnuk?“

„Ne, to ne. Toho jsem našel u popelnice. Asi nepodařený dárek k Vánocům. Umrzlo by,“ řekl pán. Oči se mu leskly, jako by plakal. A asi také plakal. „Oba jsme zbyteční.“

„Tak to ne! Musíte jít na policii a vše oznámit!“ poručila jsem starci. Já sama bych těžko starému muži pomohla. Byt nebyl můj a proti bandě rozjařených mladíků, asi i zfetovaných, bych těžko něco zmohla.

„Ne, to ne!“ oponoval muž.

„Pročpak ne?“

„Byla by to ostuda,“ oznámil mi pak.

„To by byla, ale ne vaše. Váš vnuk by se měl stydět,“ řekla jsem.

Pomalu násilím jsem starce dostrkala až ke služebně policie. Tam jsem vše nahlásila. Stařeček jen seděl a přikyvoval.

A co bylo dál?

Čekala jsem, že policisté neudělají nic, nebo starce dovedou domů, kde ho zanechají zfetovanému vnukovi, a tím možná muži ublížím víc, než kdybych ho nechala na ulici. Ale seděl tam naštěstí někdo se srdcem. Stařec putoval domů, a zfetovaného mladíka si odvedli s sebou. A s ním i ostatní. Většina kluků byla nezletilých, a tak se vše šetřilo. Co ale potom? Kluk se vrátí domů, stařec vše odnese ještě od dcery. Asi jsem neudělala dobře.

To vše se mi honilo hlavou ještě poslední den v roce.

Rok 2015 začal. A pro mě radostně. Měla jsem návštěvu. Cizí žena mi přišla poděkovat. Byla to dcera onoho starce. S manželem odjeli do zahraničí na dovolenou, kterou vyhráli. Stařečka s sebou vzít nemohli. A tak ho svěřili do péče dospívajícího syna. Ten ale místo, aby se o dědu staral, vyhodil starce a věnoval se pití a drogám.

„Měli jsme se synem už takový problém. Rozhodli jsme se dát ho do léčebny, kde mu pomůžou,“ řekla nakonec paní a předala mi balíček.  Byla v něm luxusní čokoláda z dalekých krajů, a hlavně dárková propiska s nápisem „NEVŠEDNÍ ČLOVĚK“.  Poděkovala jsem, rozloučila se s paní, a ještě jsem se zeptala: „A co pejsek?“

„Toho máme taky. Tatínek si na něj zvykl a pejsek si zvykl na něj. Jmenuje se teď Tim,“ řekla paní, popřála mi ještě pěkný nový rok, já jí přání opětovala a zavřela dveře svého bytu.

Propisku mám doma na čestném místě. A vždy, když s ní píšu, vzpomenu si na stařečka.