Předvánoční čas je plný shonu, deprese a nedorozumění. Letos se mi například stalo, že při samém pečení, gruntování a shánění dárků jsem posílala vánoční přání na poslední chvíli, a to ještě nadvakrát. Nejdřív jsem poslala několik přáníček v obálkách, ke kterým jsem přidala dopis.
Mám doma rozděleny pohlednice v krabičkách dle událostí: narozeniny, Vánoce, Velikonoce atd. Na každé krabičce mám napsán název, abych nemusela vše přehrabovat. Tak nemusím každý rok kupovat nové pohledy a přání, dokoupím jen, když chybí nebo když někde uvidím zvlášť podařený kousek.
Tak jsem napsala tři pohlednice a tři krátké dopisy, vše zkompletovala a při venčení psa odeslala. Pak jsem už musela na nákup, vařit a něco málo uklízet. Když jsem seděla u bublající polévky, vařících se brambor a dohotovovala jsem maso, napsala jsem zbytek pohlednic, tentokrát už bez obálek. Syn přišel, naobědvali jsme se a já ho poslala s pohledy do schránky. „Můžeš vzít Bena.“ Podala jsem mu vodítko a zavřela za ním dveře. Konečně klid! V tom okamžiku se ozve klepání na dveře. Syn je zpátky! To nemohl ani dojít před vchod, natož aby došel k poštovní schránce a hodil do ní pohlednice.
„To chceš fakt poslat?“ ptá se syn.
„Ne, lepím na to známku, abys to hodil do odpadků.“ Odpovím jízlivě, protože jsem unavená, bolí mě hlava a celé mé já volá po šálku kávy.
„To jako fakt?“, směje se syn a ukazuje pohlednici, z které se na mě dívá kuřátko. Pod kuřátkem je nápis: „Veselé Velikonoce.“
„A nebo toto?“, ukazuje syn druhý pohled. Na něm zase dva králíci sedí v zelené trávě a kolem jsou rozházené kraslice.
Já to popletla! No jo, koukla jsem na hromadu pohlednic v krabičce s nápisem začínajícím na V, jako Vánoce. Na obrázky jsem se nedívala. A už jsem byla líná dále číst. Vždy vybírám pohlednice podle osobnosti adresáta. Někomu pošlu krajinku, někomu zvířátko, někomu Ladovy obrázky. Ale nyní v časovém skluzu jsem psala automaticky, jak pohledy padly do ruky. Vzpomněla jsem si na již zaslané pohledy. Syna jsem poslala ven bez pohlednic. Z těch jsem zatím šikovně odlepila známky a nalepila na skutečně vánoční. A znovu napsala přání. Pak jsem znovu napsala pohlednici tetě, které jsem už zaslala tu velikonoční. A na nové jsem vysvětlila, že jsem se přehmátla. Zbylým dvěma příbuzným jsem poslala esemesku s vysvětlením. Pohledy se tak dostaly na cestu o den později.
Ten den jsem šla ráno do obchodu. Cestou jsem hodila nové pohlednice konečně do schránky. Z nákupu jsem se loudala k domovu známou cestou. Míjela jsem popelnice u cesty. Jsou to tři popelnice v řadě za sebou. U třetí byl přiražen vozíček s taškami a škatulemi. Zaparkoval si ho tu „vybírač popelnic“, který právě doloval nové poklady u první popelnice. A už přicházel druhý vybírač, aby si také uzmul svůj díl. Přešel k třetí popelnici a všiml si vozíčku. Mrkl přes popelnici na umolousaného kolegu, který se se zaujetím přehrabával v kontejneru. Pak mrkl na vozíček a nahlédl do kostkované tašky umístěné v něm. Rozhlédl se kolem, vsunul ruku do tašky, a už vytahoval nové a nové předměty. Soukal si je do kapes i do batohu, který si strhl ze zad. Pečlivě hlídal, jestli ho kolega nevidí. Pak hrábl na dno tašky a vybírač vynořil hlavu z první popelnice. Zmerčil zlodějíčka u třetího kontejneru a spěchal ke svému vozidlu. Ti dva se pak začali hodně nahlas hádat a přešlo to na strkance. Pak jsem jen viděla, jak se začali rvát. Z kapes zlodějíčka se vysypaly budík, vázička, zrcátko a další poklady. Budík už asi nepůjde, ze zrcátka zbyly jen střepy a jak dopadla vázička, to už nevím, šla jsem domů. No jo, předvánoční deprese doléhá na všechny.
Přišla jsem domů a opět jsem měla spoustu práce. A už tu byl syn, oběd a odpolední venčení. Ještě musím udělat aspoň dva druhy cukroví, vyžehlit atd. Honím se jak chrt na závodech, funím jak medvěd, jsem unavená a chce se mi spát. Nejraději bych prospala celou zimu, i Vánoce. Těším se, až bude po nich.
Pak jdu ven, abych zašla do lékárny a potkám paní z vedlejšího domu. Usmívá se, je v pohodě. Prohodíme pár slov a mezi řečí se zeptám, jestli už má napečeno. „My nepečem, nestrojíme stromeček, negruntujeme. My jsme totiž svědci Jehovovi.“ Směje se paní a je jí fajn. Neuznávám moc tuto víru, ale klid paní najednou závidím. No nic, ke svědkům mám daleko, a tak se opět pouštím do kolotoče práce, honění se a chystání. Musím, Štědrý den je tu za chvíli a já ještě nejsem úplně připravená…
Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz