Letošní předvánoční čas byl pracovní. Místo cídění, chystání, čištění a čančání domácnosti jsem trávila každý den v práci, často na přesčasech. Sehnala jsem dlouho hledanou práci, a tak jsem sklonila hlavu a šla do práce i o víkendech. 23. prosinec  byl pro mě opět pracovní. Po klasické osmihodinové odpolední směně nás mistrová „potěšila“ žádostí, abychom zůstali přes noc, na další, nyní noční směnu. Podnik to potřebuje! Ač nepřipraveni, většina z nás musela zůstat.

Dva rohlíky, které si běžně beru jako svačinu do práce, byly dávno snědeny. V automatu na vodu voda dávno došla. A tak jsme seděli hladoví a žízniví v dílně u strojů, zatímco ostatní lidé už jistě nevydrželi a zkoušeli vánoční cukroví. O půlnoci jsme naběhli k potravinovému automatu, jedinému zdroji jídla, který náš podnik nabízí. Slintali jsme jako hladoví psi, ale jediné, co v automatu ještě zbylo, byly balíčky předražených žvýkaček.

„Ještě, že jsme si dílnu vyzdobili také vánočním stromečkem,“ honilo se nám v hlavách.

Domů se vrátíme na Štědrý den a já konkrétně, zvyklá strojit stromeček až 24. prosince ráno, už stromek strojit ani nebudu. Letos poprvé trávím Vánoce sama. A tak jsem byla alespoň s kolegyněmi a kolegy v práci. Paní mistrovou chytla umělecká nálada a k ránu začala zpívat koledy. Přemýšlejíc, zda zpívá z hladu, nebo aby neusnula, jsme finišovali práci.

Konečně uběhla i poslední hodina a já s kolegyní šla k autu. Jezdíme spolu jejím autem, protože nepracujeme ve stejném městě, jako bydlíme.

„Snad dojedeme,“ řekla Zdeňka.

„Ty nemáš dost nafty?“ ptala jsem se, jako bych nevěděla, že Zdeňka je zvyklá jezdit na výpary. Nejednou jsme dojížděly domů s prázdnou nádrží a vírou, že dojedeme. Vždy jsme ale dojely.

„Vypadá to zajímavě,“ řekla Zdeňka zhruba v polovině cesty, domů zbývalo asi deset kilometrů.

„A autobusy taky moc jezdit nebudou,“ honilo se mi hlavou. Bylo ráno, Štědrý den. Já měla mít dávno přichystaný bramborový salát, na který jsem den předem uvařila všechny ingredience.

Nezabalené dárky odpočívaly na gauči, neobalený kapr v lednici. Jediné, co jsem stihla, bylo zavolat taťkovi, aby vzal k sobě mého psa Bena. A zatímco odpočatí a natěšení lidé prožívali vánoční atmosféru, já se s kamarádkou modlila, abychom nezůstaly stát někde v cestě.

Co jsme nechtěly, stalo se. Těsně před naším městem, uprostřed rušné světelné křižovatky, auto škytlo a zůstalo nehybně stát.

Oči se nám klížily únavou, žaludek hlady zpíval árie, a my zůstaly stát na rušné křižovatce v autě s prázdnou nádrží.

„Co teď?“ zeptala jsem se kolegyně.

„No, s autem samy nehneme. Tak to musíš dojít pěšky, a já zavolám dceři, aby mi přinesla naftu v kanystru, nebo mě odtáhla,“ řekla Zdeňka.

A tak jsem popřála kolegyni šťastné a veselé, což se určitě uprostřed křižovatky hodilo, a šla jsem těch pět kilometrů domů pěšky.

Po návratu jsem si dala horkou sprchu, udělala trochu salátu a usnula jsem. A spala jsem a spala až do večera.

Až po Vánocích mi kolegyně líčila, jak dopadla. Její dcera přijela po dobré hodině. Auta ji objížděla a dokonce měli hasiči zásah. Samozřejmě, že jim nepojízdné auto uprostřed křižovatky překáželo. A tak kamarádka trnula, kdy se zjeví rameno spravedlnosti a uštědří jí tučnou pokutu. Místo toho jí dcera sdělila, že v té rychlosti zapomněla jak kanystr, tak tažné lano. A tak přece jen našly několik lidí, kteří je společně odtáhli mimo křižovatku.

„Měla byste si to auto taky někdy umýt,“ sdělil Zdeňce muž ve svátečním. Zatímco místo, o které se opíral, bylo najednou čisté, jeho světlý kabát byl černý jako bota.

Nakonec se Zdeňka vydala do autoprodejny, která naštěstí byla otevřená. Vypadala asi hodně nešťastně a unaveně, když žádala o lano.

„Ten chlap se na mě díval, jako bych se chtěla v nejbližší chvíli na tom laně oběsit,“ líčila Zdeňka dávno poté.

„Asi není zvyklý, že se k němu lidé hrnou pro lano přímo na Štědrý den ráno,“ upozornila jsem ji.

Tak Zdeňka koupila tažné lano a její dcera ji mohla odtáhnout k nejbližší pumpě. Zdeňka natankovala a společně s dcerou se vydaly k domovu. Najednou…v autě Zdenčiny dcery škytlo a automobil zůstal nehybně stát jen asi dva kilometry od pumpy.  Jaká máma, taková dcera. I Zdeňčina dcera je zvyklá jezdit do poslední kapky. Neuvědomila si, že auto táhnoucí další auto má kapánek vyšší spotřebu, a i jí došlo palivo.

A tak tažné lano bylo potřeba podruhé. Tentokrát na něm odtáhla Zdeňka automobil své dcery.

A do nového roku si daly obě jedno jediné předsevzetí: Nespoléhat na poslední kapku!!!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10