Kde děti chrání babička, tam čert na děti nemůže

„Že řekneme čertovi, ať si vás ezme do pytle,“ jsme slyšely od maminky v dětství nesčetněkrát. Jako každé dítě, tak i já jsem své rodiče zlobívala, vztekala se, neposlouchala, odmlouvala, hračky si neuklízela a nebylo tedy divu, že nás rodiče takto strašili, a tím intenzívněji, čím více se blížil svátek Mikuláše. A v lepším případě nás pak strašívali tím, že od Mikuláše dostaneme jen uhlí, nebo metlu, že nic jiného si nezasloužíme. No a upřímně - které dítě o takové dárky stojí. Myslím, že takové dítě se ještě nenarodilo.

Možná mně bylo 7 let, možná také o rok více, ale vzhledem k tomu, že v 9 letech mně zemřela babička, tak vím, že více roků jsem neměla. V tomto příběhu tu totiž ona babička sehraje velmi důležitou roli. Příběh se tedy odehrál v roce 1966 nebo 1967, což už je několik desetiletí, ale v mé paměti je stále živý a nezapomenutelný, a dnes se tomu směji, jak jsme všemu věřily.   

Asi jsme v této době byly hodně zlobivé, když téměř denně nám rodiče předhazovali hlavně čerta. Proto jsme se moc netěšily na jeho návštěvu u nás, vědíc, co nás asi čeká.  A jako děti věřících rodičů jsme místo říkanky Mikuláši odříkávaly dětskou modlitbu ANDĚLÍČKU MŮJ STRÁŽNÍČKU, kterou si pamatuji dodnes.

Když přišel den, kdy rodiny navštěvuje Mikuláš, čert a anděl, tak jsme se ani z okna nedívaly, jak tomu bylo v letech předcházejících. Asi jsme si myslely, že když nás neuvidí, tak nás nenavštíví. Byly jsme ve věku, kdy jsme na tyto postavy sestoupené z nebe ještě hluboce věřily. Ten den jsme proseděly na posteli naší nechodící babičky, které bylo 83 - 84 let. Ta nám stále tvrdila, že se nemáme bát, že má přece čagan, který mezi nás a čerta natáhne, byť by se nás chtěl jen dotknout. Že k nám určitě čerta nepustí, že by ním sám dostal. 

Jak jsme tak vedle ní seděly, tak najednou to večer za dveřmi zarachotilo a čertovsky zablekotalo, a my se sestrou začaly velice plakat, a moc se bát. Když vstoupili dovnitř, hned jsme se sestrou spustily naučenou modlitbičku. Po jejím odříkání nás Mikuláš pochválil, ale pak si to s námi chtěl vyřídit nejdříve čert. Sundal z ramen pytel, odvázal provázek nebo mašli (už si nepamatuji, jestli byla červená, černá, či jiné barvy) a už se po nás se sestrou sápal. Ale babička, co nám slíbila, to také udělala. My byly schované za jejími zády a ona před čerta natáhla ten svůj čagan. My brečely a babička mu řekla, ať nás nechá, že nás má velice ráda a že se určitě polepšíme a budeme hodnější. Babička byla matkou naší maminky, která se o ni starala a tak je jasné, že se perfektně spolu domluvily. A tak když nás čertovi nechtěla dát, tak čert si ten svůj zalátaný pytel zase svázal do uzlíčku, přehodil přes rameno a ke slovu přišel Mikuláš. Však ani ten nás v první moment nepotěšil. První z koše vytáhl skutečně takové malé metly, které jsme si nechtěly vzít. Čert si toho hned všiml, a řekl, že zase neposloucháme, když nechceme přijmout dar od Mikuláše. A tak jsme si ji musely vzít. Co na tom, že se slzami v očích. A naše milá babička řekla: „Děvčata, neplačte, když tu metlu otočíte na druhou stranu, tak jsou tam bonbony.“ A také byly. Z tohoto roku je to jediná vzpomínka na dárek od Mikuláše a čerta. Ale jak si pamatuji svou maminku, tak určitě bylo také ovoce - mandarinky, pomeranče a banány, možná i nějaká hračka nebo omalovánky nebo něco drobného z oblečení.

Na tento  příběh z mého života nejde zapomenout, babička byla naší velkou ochránkyní i pomocnicí. Ona totiž, když jsem se v 1. třídě učila počítat, tak mně napovídala. Musela  být mamince stále na očích, kdyby něco potřebovala, tak měla postel v kuchyni, kde jsme psávaly domácí úkoly. A když nad námi stála maminka, tak babička jen ukazovala výsledky počítání na svých prstech. Maminka tomu moc ráda samozřejmě nebyla, vždy se na ni otočila, ať nám nenapovídá a babička se tomu pokaždé jen smála.

Babička byla zlatý člověk - pamatuji si, že byla hodně skromná, ráda četla  a nejsem si vědoma, že by nás někdy uhodila nebo jen napomenula. Taková opravdová stará babička - prostě naše milá stařenka, která se ještě dočkala i našeho 1. svatého přijímání a záhy po něm pak brzy zemřela. 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10