Jak jsem se učila běžkovat

            "Venku tak krásně nasněžilo, musíme to nějak využít, nebudeme přece sedět doma, pojď se mnou na běžky..." Snažila jsem se sice přítele od jeho nápadu odradit, především tím, že jsem na běžkách v životě nestála a na lyžích jsem jela naposledy (a poprvé) před 7 lety na lyžáku, ovšem neúspěšně. Půjčil mi běžky od babičky, shodou okolností (ze kterých já jsem tedy radost neměla) mi seděly i její běžecké boty. Vyrazili jsme.

            "A kam vlastně jedem?" zeptala jsem se v naději, že přítel vybral nějaký rovinatý terén. "No přece na Lysou," odpověděl se vší samozřejmostí přítel a já si v duchu představovala, jak budu po tomto svém sportovním zážitku trávit Vánoce v nemocnici. Na Lysou. Nevyšší horu  Beskyd. Jo, jasně, proč ne, taková maličkost, že jsem na běžkách vůbec nikdy nestála, tomu přece vůbec, ale vůbec nemůže vadit.

            Vystupujeme z auta, přezouváme boty a nazouváme běžky. No, přesněji přítel běžky lehce nazuje, do mých mě nazouváme oba... nějak systému bota-běžka nerozumím. Vyrážíme. Výborně, zatím mi to celkem i jde. Soudím podle toho, že jediný směr, kterým se sunu, je směr dopředu – ani dozadu, ani k zemi. Výborně. Po chvíli vidím už jen přítelova záda, nějak mi chlapec ujel. Ale znám ho, musí si dát do těla, tak jede, aby se po chvíli pro mě vrátil. Začíná mi vyhovovat, že je tak daleko, neboť na běžky se mi pomalu, ale jistě začíná lepit sníh (asi jsem nezvolila nejlepší techniku a přítel nejlepší druh vosku) a já začínám za jeho zády nadávat. Od té doby je to taková má tradice: k běžkování patří běžky, boty, šusťákovka a nadávky... Přítel se vrací a z výrazu mé tváře poznává, že si jízdu zdaleka neužívám jako on. Ale je to gentleman, čistí mé běžky a znovu maže voskem. Byl to výborný nápad, zase mi to chvíli jede. Sápeme se pořád nahoru, úplně už jsem zapomněla na to, jak mi dole u auta byla zima, teď bych jela klidně v plavkách. Úspěšně zdolávám metr za metrem a s každým ujetým kouskem si uvědomuju, že ho budu muset jet i dolů. Nedokážu si vůbec představit jak.

Po pár hodinkách drápání se nahoru stojíme na Lysé. Úžasný zážitek, sice jsem na ní už párkrát v zimě byla, ale ten pocit, že jsem ji zdolala s prkny na nohou, je skvělý. Ovšem už méně svělé je to, že přítel oznamuje, že bychom měli jet dolů. Ufff, bojím se, nejraději bych sepsala svou závěť. Tak jedem. Naštěstí na mě můj drahý vždy čeká a naviguje mě: jeď z leva do prava, využívej celou šířku cesty, kdyby se ti to moc rozjelo, vjeď do prašanu, tady bude trošku "sešup", ale dole je zase rovinka, tak ti to tam zpomalí... výborné, ještě že ho mám, jinak bych vzala běžky na ramena a kráčela si pomalu dolů pěšky, běžky nebežky :-) No, cesta se neobejde bez pádů, ale naštěstí nic vážného, vždy jen vyjedu ze stopy a ztratím rovnováhu, nebo mám strach, že jedu moc rychle a neubrzdím, proto vjíždím do sněhu u krajnice.

            Tak a mám to za sebou, hurá. Nazdar sláva výletu, přežili jsme, už jsme tu....  Divím se, že běžky nejsou řazeny mezi adrenalinové sporty, pro mě to tedy adrenalin byl. A pořád je, už se jen děsím, až zase napadne sníh a přítel řekne: "Venku tak krásně nasněžilo, musíme to nějak využít..."

Habaďúra - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10