Depresivní předvánoční den blbec

   Je pár dní před dnem, kterému říkáme Štědrý. Nevím, kam dřív skočit. Nazdobené cukroví je dávno v krabicích za oknem, okna umytá, nazdobená, byt poklizený tak, jak bylo v mých silách, částečně opět rozbombardovaný mým třináctiletým synem, s kterým mlátí puberta a slovo „pořádek“ neuznává. Mého otce dnes propouští po měsíci z nemocnice.

Byl na operaci kolene, tak se musí šetřit. Musím k němu skočit, jestli něco nepotřebuje. V hrnci bublá polévka, dodělávám druhý chod, když táta volá, že už sedí v sanitce, která ho převáží domů. A tak beru psa a vyrážíme k němu.

     Vyzvednu taťkovi léky, vyplníme spolu doklady potřebné pro vyřízení občanského průkazu, kterému za chvíli dochází platnost. Zítra je úřední den, tak mu skočím po práci na magistrát vyřídit nový. A už musím jít, abych dala synovi oběd. Ještě se taťky zeptám, co potřebuje nakoupit. Je zvyklý postarat se o sebe sám, vše včetně pečiva si předem namrazil, a tak nic nepotřebuje. Přece jenom se k němu zítra stavím, vždyť by měl operovanou nohu zatěžovat co nejméně. A tak letím se psem přes půl města zase domů. Před měsícem jsem spadla tak „šikovně“, že jsem si nejspíš praskla meniskus, a tak slovo letím je hóóódně nadnesené. Ale musím být doma co nejdříve, syn má kroužek, měl by se před ním najíst. Ben si cestou stihne bleskově pohrát s fenkou ze sousedního baráku, mě stihne párkrát podklouznout noha, ale už vyjíždím výtahem k bytu. Před bytem se rozčílím. Před pár dny jsem synovi koupila nové sněhule. Stály 600,- Kč, pro někoho možná málo, pro mě jako pro samoživitelku ovšem dost. Od tohoto dne denně synovi připomínám, aby si boty bral do bytu, že je jen otázka času, kdy mu je někdo ukradne. No a sněhule opět trůní před bytem. V době, kdy chodí nejvíc zlodějů, kapsářů a všude se krade. Odemknu a spustím hurónskou. Syn místo pozdravu zkřiví pusu a neochotně si jde pro obuv. Já nachystám oběd, syn mezitím umyje psa. Najíme se a syn odchází. Konečně chvilka na balení dárků, na kávičku a odpolední siestu.

Ale žehlení je přednější, za pár dní bude Ježíšek nadělovat, tak ať se nelekne. Právě když vypínám žehličku, syn odemyká byt. „Běž se vysprchovat, jdu chystat večeři,“ houknu na něj od žehlícího prkna. Uklidím prkno, dám na místo žehličku a jdu do kuchyně. Cestou si všimnu, že místo na poličce, které patří novým synovým sněhulím, je opět osiřelé. „Kde máš boty?“ zaječím. Kdo má toto vydržet? Pokaždé, když se syn vrací domů, musím mu boty připomínat. Strašila jsem ho, že místo bot si bude na nohy vázat igelitové pytlíky, které může klidně i ztratit. On ale dál nechává boty za dveřmi. Syn se odplouží ke dveřím, otevře je a ledabyle prohodí: „Moc vtipné.“ Všimnu si, že sněhule opět nejsou na místě. „Kde máš boty?“ zaječím ještě hlasitěji a v duchu lituji sousedy. „Schovalas je!“ zní mi jeho odpověď do uší. V tu ránu jako by do mě uhodil hrom. Otevřu dveře, sněhule opravdu nejsou na rohožce. Tupě zírám pouze na loužičku, která tu po nich zbyla.

Tak já si odpírám věci, bez kterých můžu žít, abych synovi koupila nové sněhule, přestože má ještě dvoje zimní boty, o kterých tvrdí, že jsou jako pro bezdomovce! Sama chodím v jedněch botách už třetí zimu a nestěžuji si. Popadnu syna za loket a vyprovodím ho z bytu. „A přines své sněhule!“ dodám ještě. Ale samotné mi to nedá a hned ho následuji. Vyjdeme o patro výš, ale tam nic. Mrknu do výtahu, a tam vidím dámské boty na podpatku. Tak to byla zaručeně děcka. Občas se stane, že někdo schová někomu boty třeba do sklepa. Vrátím se pro klíče od sklepa a sestupuji s bolavou nohou patro po patru po schodech, abych se na každém mezipatře podívala, jestli nenajdu synovy boty. Toho zatím posílám do jiných vchodů. Když sejdu dolů a projdu sklepní chodby, vyjdu na ulici. A tam je boží dopuštění: Zahlédnu několik bot rozházených na travnatém prostranství, nyní pokrytém vysokou vrstvou sněhu. Jak smyslů zbavená se brodím sněhem, bolavé koleno mě bolí víc a víc. Prolézám kolem pohozených bot, ale synovy sněhule nenacházím. Ten se mezitím vrací. „Všude je plno rozházených bot, u schránek, na schodech, ale moje tam nebyly,“ kňourá. Mám po náladě a vřeštím po synovi. Já ještě nikdy nenechala nic za dveřmi. Co nedám do bytu, jako bych vyhodila. Každý den jsem synovi opakovala, že o boty přijde. Ten den právě nastal.

     Pro uklidnění volám své mamce. Nevím, proč mám tak blbý zvyk. Kdykoli syn něco vyvedl, volala jsem jí. Ale většinou mi řekla, že jsem si ho tak vychovala. Ano, radila a snažila se mi pomoct, ale vždy to byla především moje vina. Když syn schovával jídlo, měla jsem ho víc kontrolovat, když jsem naopak syna víc kontrolovala, měla jsem mu nechat víc volnosti. „Vždyť tě má pořád za zadkem,“ říkávala. Vylíčím mamce, co se stalo, a ihned toho lituji: „A cos dělala ty? Musíš ho hlídat, když víš, jaký je…“ „Ale tys říkala, že mě má pořád za zadkem.“ „Tak máš, cos zavinila. Kde jsi byla, když přišel?“ „Žehlila jsem.“ „Ale když jsi mu otevírala, tak jsi se měla podívat, jestli si dává boty dovnitř.“ „On si odemkl sám.“ Vyslechnu ještě, že syn, chudák, roste jak dříví v lese.

Já už ale fakt nemůžu! Syn má třináct let a já ho celých třináct let vychovávám sama. Ano, mamka hlídá, když potřebuji a jde to. Přece jenom chodí do školy a mamka bydlí v jiném městě. A tak mi naši víc pomáhají finančně, protože fyzicky to ani nejde. A pořád jsem já ta špatná. Někdy si říkám, že to tak bude, jindy se cítím hodně ukřivděná. Pak si ještě vyslechnu povídání o své sestře, která vychovává dvě nemocné děti, manžel jí nedává peníze, žijí vlastně odděleně a ona je na vše sama, a jak si s dětmi rozumí. Nevím, jsem asi špatná máma, ale já to jinak neumím. Je mi líto, že jsem mámě volala, je mi líto, že mě zase bolí víc noha a taky je mi líto vyhozených peněz za sněhule. A už se nezadržitelně derou do očí slzy.

     Můj pes Ben spokojeně leží na válendě, toho se ztráta bot netýká. Mrknu na něj, on se podívá na mě, jako by věděl, že teď potřebuji pohlazení po duši. Jdu na chodbu a než stihnu šáhnout po vodítku, Ben už stojí u dveří a radostně mává ocáskem. Jak ví, co jsem právě chtěla udělat, je mi záhadou. „Až přijdu, budou tu ty sněhule,…“ zlostně křiknu na syna. Večer jsem chtěla dobalit dárky, tak z toho nebude zase nic. Jdu už nočním městem, bořím se ve sněhu a noha mě bolí víc a víc. A zítra do práce, pak na magistrát. Měla bych spát, ale procházka mě uklidní. Několik dní od toho, který dostal název Štědrý, pár hodin od radosti, klopýtám nočním městem. Tak jsem si tento den osobně nazvala „depresivní předvánoční den blbec“.              

Pegonela - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10