Už jsme spolu byli s Petrem rok. Ten rok byl krásný. Milovali jsme jeden druhého, rozuměli jsme si a trávili spolu hodně času. Byla to taková mladá velká láska, plánovali jsme spolu budoucnost.

Petr byl pozorný přítel. Jezdili jsme spolu na výlety a nosil mi drobné pozornosti celý rok. Nosil mi i kytky, zval mě do kina. Nechybělo mi vůbec nic. Na svatbu jsme tenkrát měli ještě čas, ale chvilkami jsem o ní uvažovala. Rozhodně jsem chtěla být mladá a pěkná nevěsta a mít spoustu dětí.

Blížil se Mikuláš a já se těšila, co pěkného mi Petr donese. Ač jsem dávno nebyla dítě, věděla jsem, že tak pozorný muž jako on bude mít pro mě něco pěkného.

Petr se objevil u mě v podvečer a byl moc pěkně oblečený. Zašli jsme si spolu na večeři. Už to by ke štěstí stačilo. A pak mi dal dárek, kterým byl adventní kalendář. Jistě, utratil dost za večeři, ale kalendář s čokoládkami mě trochu zklamal. Odmalinka jsem ho moc nemusela. Čokoláda z něj mi nechutná a je jí málo. To i pomeranč by mi udělal větší radost. Váhavě jsem kalendář přijala.

„Slib mi ale, že ho sníš sama a nikomu ho nedáš,“ řekl mi Petr.

Přisvědčila jsem, i když bych ho možná radši dala nějakému dítěti. Petr se moc nevyznamenal, ale celý rok byl pozorný a milý. A večeře při svíčkách neměla chybu. A tak jsem si kalendář uložila doma v pokoji.

„Jíš ho?“ ptal se Petr o pár dní později.

„Ano, jím. Každý den jedno políčko,“ zalhala jsem Petrovi. Kalendář byl v pokoji netknutý.

Ale Petr byl dál milý, chodil za mnou a podnikali jsme vycházky a výlety. A tak jsem začala čokoládky z kalendáře skutečně jíst. Dojedla jsem ty, které už měly být dávno snědené, a denně jsem odlupovala jedno okénko. 20. prosince jsem odloupla čokoládku ve tvaru andílka, a rozhodla jsem se zlikvidovat i zbytek. Prostě jsem dostala chuť na čokoládu. A tak jsem slupla číslo 21, 22 i 23 a zůstalo jen jedno jediné neotevřené okénko. Bylo ze všech největší a skrývalo největší tajemství.

Když jsem ho totiž otevřela, vypadl mi do klína zásnubní prstýnek. Krásný, nádherný zásnubní prstýnek. Samým štěstím mi vyhrkly slzy. Najednou jsem chápala, proč Petr chtěl po mně slib, že kalendář si sním jen já jediná a nikomu ho nedám.

Ten večer Petr přišel za mnou na návštěvu. Přivítala jsem ho, jako vždy, velkou pusou. Pak už jsem ale dlouho nevydržela držet tajemství, vrhla jsem se mu kolem krku a rozplakala se. Byly to slzy štěstí. Chvilku na mě civěl, a pak se nejistě zeptal:

„Ty jsi ten kalendář už asi vyloupala celý, že?“

 „Ano, ano, ano,“ říkala jsem pořád dokola.

Petr se nezlobil, ale znatelně si oddychl. Objal mě a pak mi řekl:

„Víš, nebyl jsem si jistý, proč pláčeš. Napadl mě ten kalendář, nebo že čekáš, čekáme miminko. Ale byl jsem si téměř jistý, že jsem si dával pozor.“

„A ty nechceš jednou dítě?“ Bylo mi smutno, že Petr by snad dítě v budoucnu nechtěl. Vždyť jsme už na to téma párkrát spolu mluvili a on mi tvrdil, že chce mít také velkou rodinu.

„To víš, že chci. Moc chci, a jedině s tebou, blázínku. Jen to chci všechno postupně.“

A tak do roka byla svatba a o pár měsíců později se nám narodil první syn. Po něm druhý a jako třetí jsme měli dceru. Děti už jsou dospělé a my se pomalu začínáme připravovat na vnoučátka. Jen hezky všechno postupně.

Zbývá jen vysvětlit, jak se tenkrát prstýnek do kalendáře dostal, když okénka zůstala neporušená. Petr si dal tu práci a kalendář opatrně rozlepil zezadu. Vyndal čokoládku z okénka 24 a místo ní dal poklad, který dodnes nosím na prstě vedle snubního prstýnku. Pak kalendář opět slepil, abych nic nepoznala.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10