Advent – díl. 1 (původ adventu)

Advent - adventus - znamená v latině příchod. Pro křesťanskou obec to znamená příchod Spasitele na svět. Pro všechny je advent dobou očekávání vánočních svátků. První doložené oslavy se konaly již ve 4. století v Galii (dnes Španělsko, Portugalsko), od 6. století jej světili i v Římě, centru křesťanství.

Délka adventu

Dnes je pravidlem, že advent začíná nedělí nejbližší k 30. listopadu, svátku svatého Ondřeje. Ale tak tomu vždy nebylo. Původně se doba adventní pohybovala až kolem 7 týdnů. v 6. století začínala dokonce již na svátek svatého Martina (11. listopadu), podle dalších dokladů byl půst před vánocemi stanoven na 40 dní, později byl stanoven na 1. prosince. Teprve kolem roku 1000 se dle dochovaných záznamů ustanovil advent na 4 týdnech.

Advent se lišil nejen délkou, ale i způsobem oslav v různých zemích. Až na přelomu 12. a 13. století byly stanoveny závazné předpisy církevními koncily. Přesný začátek (neděle kolem Ondřeje) ustanovil až papež Řehoř Veliký.

Datování všech událostí podle křesťanů je počítáno od narození Krista - buď před či po Kristovi. Liturgický rok se nikdy nekryl s rokem kalendářním, jeho běh vychází z textu Nového zákona a začíná první adventní nedělí. V tento svatý čas měli být věřící povzbuzováni ve své víře, nabádáni k pokoře a úctě. Čas adventu je čas zimy, utrpení, magie a mystiky, zbožného rozjímání, chození na mše, příprav na příchod Mesiáše a také čas půstu, což znamenalo zákaz všech zábav, tanců, zpěvu.

Liturgický advent

Dle liturgie je to čas půstu a zbožného rozjímání a příprav na příchod Mesiáše. Byly zakázány zábavy, tanec a zpěv, což ovšem nebylo a není vždy dodržováno, neboť oslavy některých svátků během doby adventní sahají až k pohanským obřadům spojeným s oslavami zimního slunovratu. Všichni věřící musí chodit pravidelně do kostela.

Každá neděle i každý týden v adventu má z církevního hlediska odlišný význam. Oltáře v kostele se nezdobí květinami, ale chvojím a vše se zdobí do tmavě fialové postní barvy. Výjimkou je třetí neděle adventní, kdy jsou povoleny květiny, a liturgickou barvou tohoto dne je růžová. Každá z adventních nedělí má své lidové označení - železná, bronzová, stříbrná a zlatá, v některých krajích se používaly názvy bronzová, stříbrná, zlatá a diamantová (to byla ale chyba pocházející z označování "svateb" - jak dlouho spolu manželé žili).

Roráty

Každý den o adventu se v kostele brzy ráno konají mše věnované Panně Marii, zvané Roráty. Zlidovělý název z latinského Rorate coeli = rosu dejte nebesa. To byla úvodní mešní píseň. Od toho se později nazývaly roráty i staročeské zpěvy zpívané na těchto mších. V době po husitských válkách tyto zpěvy začaly provozovat v kostelích literátská bratrstva a pěvecká sdružení vzdělaných měšťanů, což byla výjimka z tradice, neboť do té doby zpíval v kostele pouze kněz či mniši.

Půst

Půst, to neznamenalo, že se nesmí jíst, jak si někdo myslí. To znamenalo, že jsou určené potraviny, které se jíst mohou a které nesmějí. Jednalo se spíše o praktické nařízení, aby lidé šetřili potravinami, aby si mohli dovolit hojné oslavy Štědrého dne. Především šlo o zákaz konzumace masa a alkoholu, dovoleny byly především luštěniny, ovoce a zelenina.

S délkou půstu to bylo podobně jako s datováním adventu. V roce 581 Matikonský církevní sněm stanovil postní dny na pondělí, středu a pátek, Turonský roku 567 zase stanovil, aby půst od 1. prosince. Jak se dalo očekávat, nastalo i období, kdy se půst nedodržoval, a to především za papeže Urbana Velikého, jež zakázal pouze duchovním svého dvora jíst o adventu maso.

Čtěte také:

JanaOssend - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout